t r a c e y
b a p t i s t e
abych šel příkladem bráchovi a sestře. Basketbal pro mě znamenal vstupenku na vysokou. Ale teď prostě nevím, co bude. Všechno je v luftu. Uteklo mi strašně moc tréninků a vyučování ve škole. No a k tomu…“ Na chviličku se odmlčel. „Jde o to, že jsem v basketbalu dobrý, ale nebaví mě to. Část mého já je spokojená, že jsem schytal tu ránu a skončil v nemocnici.“ Odvrátil se ode mě i od Esme, než pokračoval: „Kostlivci rádi a často napadají můj dům, když si začnu dělat starosti, co bude, až se budu muset vrátit do školy. Ale naučil jsem se jejich útoky předvídat a s těmi pastmi je zvládám. Vypořádat se s nimi je jednodušší než s těmi Esminými moby, to určitě,“ prohlásil Anton na závěr. „Kostlivcům jde jen o to, aby můj dům rozbili napadrť.“ „Jak se jmenují? Myslím sourozenci,“ zeptala jsem se. „Oscar a Tara.“ „Mladší nebo starší?“ „Oba mladší. Čeká se ode mě, že se o ně budu starat,“ zafuněl Anton. „Zatím na to nedošlo.“ „Moje malá sestra se jmenuje Carrie,“ řekla jsem. „Tedy Carolyn. Taky mi moc schází.“ Přivalila se na mě vlna smutku. Carrie nebyla žádná hráčka Minecraftu. Ale snažila se pokaždé dostat do hry, v níž jsem se pohybovala já s Lonniem, jen abych si jí všímala. Vždycky jsem ji zahnala, ale teď jsem si přála, abych to byla nedělala. Zadržela jsem dech, jak mě překvapil řezavý pocit v očích. Štěstí, že avatáři nepláčou. Zařekla jsem se, že až já a Lonnie skoncujeme s drakem z Endu, tak se ze hry odhlásím a řeknu Carrii, jak je mi líto, že jsem na ni byla hnusná a nevšímala si jí. „Co dělají, když jsi tady? Tady myslím v nemocnici, ne v téhle hře.“ „Dělají to, co obyčejně, taekwondo a balet,“ pokrčil rameny Anton. „Rodiče nechtějí, aby si mysleli, že se všechno točí jen kolem mě a tak, proto je vedou k tomu, aby pořád dělali to, čemu se věnovali před mou nemocí.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253689