Karel IV. - slavný český král (Ukázka, strana 99)

a maminka stála za dveřmi a říkala Miruš, neblbni, dyť je to jinak hodnej chlap, nemůžeš chtít všechno, aby nechlastal, a ještě měl inteligenci alespoň dnešního data, a strejda řekl, že tohle taky nemá zapotřebí, a šli s tátou do hospody.

Když potom přišli na návštěvu asi za dva měsíce, ta krabice s veslovacím trenažérem stála zastrčená a nerozbalená v předsíni za skříní, ze strejdy Víti nebyl svalovec, jen mu ještě trochu přibylo bříško, a teta Mirka se nerozváděla. Což byla Bára ráda. No, takže pan Guillaume byl asi tak starý jako strejda Víťa, ale veslovací trenažér vůbec nepotřeboval.

A Karel taky ne, což Báru rovněž překvapovalo, protože sedmáci ani osmáci, dokonce ani deváťáci na bývalé základce neměli taková ramena a vůbec takové svaly jako Karel. Asi je netrénoval pan Guillaume.

Zatímco se uřícení bojovníci u studny polévali vodou, přikradla se Bára k odložené hromádce Karlovy zbroje a opatrně zkusila čepel meče.

Byla ostrá.

V Báře poposkočilo srdce. Oni trénují s ostrými zbraněmi!

Před očima jí proběhly všechny okamžiky, kdy se Guillaumův meč zastavil několik centimetrů od Karlova těla. Stačilo, aby jednou jedinkrát pan Guillaume tu vzdálenost neodhadl...

A taky to řekla nahlas, když se s Karlem vraceli do jeho pokojů. „Ale to se nikdy nestane,“ usmál se Karel. Z vlasů mu kapala voda. „Protože paže páně Guillaumovy jsou ze železa a jeho oko je okem rysa.“ „Že si tím jsi tak jistý!“ „Pan Guillaume mne cvičí už čtyři roky, a jak vidíš, zatím mám všechny údy na svém místě,“ smál se Karel. Byl unavený, ale byla to ta příjemná únava, jakou Bára zažívala po tréninku gymnastiky, kdy se jí dařily všechny cviky. „Čtyři roky?“ užasla Bára. „Ty se učíš bojovat od deseti let? To jsi uměl jezdit na koni už v deseti?“ Karel se rozesmál.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253522

„A jak myslíš, že jsem se dostal z Čech do Paříže? Na voze?“ Bára se načuřila. „Jo, přesně to si myslím!“ odsekla. „Tak se mýlíš,“ ujistil ji Karel a z její uražené nálady si vůbec nic nedělal.

Zbytek dopoledne strávili tím, že Karel ležel natažený na kožešině na podlaze u okna a nutil Báru, aby mu různá slova překládala do češtiny, kterou skoro sedm let neslyšel, a nebo aby mu říkala česká slova a on se pokoušel rozpomenout, co znamenají. Ale nešlo mu to. Možná to bylo tím, že Bára na něj mluvila češtinou o sedm set let mladší, než znal, protože stará čeština jí na rozdíl od staré francouzštiny do hlavy sama nenaskákala. Karel po ní slova opakoval, a i když jim nerozuměl, výslovnost měl jako rodilý Čech. Bára mu to taky řekla. „Vždyť já jsem rodilý Čech,“ odtušil Karel rozmrzelý tím, že mu čeština, která je jeho mateřštinou, nic neříká, přestože ji někde hluboko v hlavě má, zní mu povědomě, vyvolává v něm dávno zasuté pocity... ale nerozumí. „Až se vrátím do Čech, musím se česky zase naučit. Cítím se víc Přemyslovcem než Lucemburkem, chci hovořit řečí, jíž hovořil můj děd, můj praděd... slavní čeští králové...“ Bára si nedokázala vybavit, kdo byl Karlův děd a praděd, což jí přišlo trapné, protože slavné české krále by asi měla znát. Budu se muset podívat do té tatínkovy encyklopedie s rajkami, umiňovala si. Jestli se tedy vůbec někdy dostanu domů... „To už budeš umět pět jazyků,“ poznamenala.

Karel chvíli počítal. „Francouzsky, německy, italsky, latinsky, česky. Ano, pět. Za to vděčím strýci Karlovi. Ten se o mě staral. Najal mi učitele, takže jsem se naučil i číst a psát v každém jazyce. V italštině a latině ještě dělám chyby, ale francouzsky a německy mluvím, čtu a píšu stejně dobře. Dokud žil strýc 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253522

Karel, to bylo nejšťastnější období mého dětství,“ zavzpomínal Karel. „Umřel před dvěma lety. Od té doby mám pocit, že mě tu vlastně jen trpí... Možná je dobře, že odjíždím do Lucemburku. Vlastně neodjíždím,“ uvědomil si Karel a posadil se. „Prchám s Blankou.“ „To mi připomíná, že mne Blanka pozvala po obědě na návštěvu,“ řekla Bára. „Výborně!“ zaradoval se Karel. „Aspoň nemusíme vymýšlet záminku, proč k ní jdeš. Doneseš jí to lano.“ Po obědě se vytratili do Bářiny světničky. „Vyhrň si sukni. Jen svrchní,“ vzal Karel do ruky lano a zrudl jako pivoňka. Bára si vykasala sukni a Karel jí jeden konec lana uvázal kolem pasu. Zbytek provazu potom kolem dokola provlékal tak, že visel v dlouhých smyčkách Báře asi do půli lýtek. Když spustila sukni, nebyl vůbec vidět. „Projdi se,“ nakázal Báře Karel.

Bára přešla místnost tam a zpátky. „Není to skoro poznat,“ pochválil své dílo Karel. „Jen dávej pozor, až si budeš na schodech zvedat sukni.“ Seběhli na nádvoří a Karel Báru vyprovodil až ke dveřím do paláce, ve kterém měla svoje komnaty Blanka. „Vyřiď Blance, že od třetí hlídky budu čekat pod jejím oknem. Že mám koně a že budeme prchat všichni tři. Ať si s sebou vezme jen své nejoblíbenější šperky. Až bude její fraucimór spát, ať provaz za něco pevně uváže a spustí ho z okna. Vylezu k ní a snesu ji dolů.“ „Uneseš ji?“ Karel vůbec nepokládal za smysluplné na tuhle otázku odpovídat. „Běž.“ Bára otevřela dveře. Nejdřív se rozhlédla, jestli tam bude ta tlustá ženská, ale měla štěstí, chodba byla liduprázdná, stejně jako schodiště. Po něm šla veleopatrně, protože 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253522