pochválil se v duchu a upil poslední – nebo předposlední – anebo možná před-předposlední lok. Takhle chci umřít, zrovna takhle… A pak se v jeho zorném poli objevily světla. Blížily se bokem. Než na ně Fanda stačil zaostřit, byly milionkrát blíž! Řítily se na něj! Jasně že chce umřít, ale – teď? Teď když je mu tak dobře? Proč zrovna teď? JÁ NECHCI UMŘÍT! NECHCI! NECHCI! NECHCI! vystřelilo mu do mozkové kůry. NE! NE! NE! Vmžiku se vymrštil a utíkal pryč. Jenže zakopl o kolejnici a… Tahle krvavá příhoda dala Fandovi novou chuť do života, kloubové protézy, protože mu to ušmiklo hnáty nad koleny, a osobnost děvkaře. Umění radovat se z maličkostí. Ten jeden pokus o sebevraždu ho ze všech chmurů nadobro vyléčil. Konečně si ujasnil, co v životě chce, a pochopil, že jsou to ženské. Hodně ženských. Strašně moc ženských. Co nejvíc ženských, všechny, co jen stihne. Teď to Fanda zkoušel na každou, která se mu líbila. Líbilo se mu jich hodně. A sklízel nečekané úspěchy. Jen při svých výročních dovolených v Rehabilitačním ústavu Kalduby opíchal třicet sedm ženských. Všechny to byly pacientky. Každou to vždycky šíleně překvapilo. A všem, i těm, co neměly dole vůbec žádný cit, všem se to líbilo. Všechny mu to řekly. Když se některá divila, jak je to možné – nikdy by ji nenapadlo, že dva lidé s… s problémy s nohama… spolu můžou… dělat… tohle, Fanda se vždycky zakřenil a řekl: „Jó, aby dva kriplové spolu žili, tak to je těžký, paninko. Kdo bude chodit pro housky? Kdo pověsí na dvorku prádlo? Na to je potřeba mít v rodině aspoň jedny pořádný nohy, že jó? Ale aby spolu šukali, na to potřebujou jen lásku. A lásky, paninko, tý má Fanda habaděj. Tý má na rozdávání.“ /98/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253478