Od střízlíka přes člověka k vorvaňovi (Ukázka, strana 99)

Z první ornitologické konference v Brně 1959. 1. J. Hanzák, 2. M. Klíma, 3. W. Černý, 4. J. Formánek, 5. J. Kratochvíl, 6. F. Obhlídal, 7. V. Teyrovský, 8. J. Nečas

Hudec se stal zhruba od konce padesátých let nejznámější a nejvyhledávanější osobností mezi ornitology z celé Československé republiky. Díky jemu jsme poznali celou řadu zajímavých lidí, kteří za ním přijížděli a v mnohém směru obohatili a zpestřili i náš život. Vzpomínám si, s jakým napětím jsme například ( 98 )

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253453

pokaždé naslouchali vyprávění Františka Hejla-Mračovského, civilním povoláním strážmistra policie a později zaměstnance státních drah, ale zároveň nejaktivnějšího člena Moravského ornitologického spolku v Přerově a dozajista jedné z nejoriginálnějších postav naší ornitologie. Hejl-Mračovský byl neobyčejně svérázný, ale přitom nesmírně milý člověk, který nás svým zjevem, vystupováním a charakterem doslova okouzlil. Karel měl zvláštní dar, že k sobě přitahoval lidi nejrůznějších povah. I pro zdánlivě beznadějné začátečníky a amatéry si vždycky udělal čas, když se na něj obrátili o radu. Zájem o ornitologii mezi laickým publikem dokázal podnítit svými knihami i populárními články v časopisech.

N e v ít e , c o j e s c i u ro l o g i e ?

Karel byl aktivním sportovcem a zůstával jím až do vysokého věku.

Za mlada s velkým úspěchem závodně plaval. Do pozdního věku chodil nezaměnitelným osobitým krokem atleta-svalovce, krokem, který je nejen svérázný, ale zřejmě i geneticky dominantní. Když jednou v Brně na plovárně skupina postarších jinochů se zalíbením pozorovala procházející se dívky a když se ozvalo „kluci, podívejte se, ta holka jde jako Karel Hudec“, ukázalo se, že ta dívka je Hudcova dcera Kateřina. Karel vlastnil subtilní humor Járy Cimrmana.

Vymyslel vědní obor sciurologie čili nauku o veverkách s exaktní metodikou, ale s expresivně surreálným předmětem výzkumu. Napsal řadu satiricko-humoristických článků a několik úspěšných divadelních her. Z jeho skoro vždy usměvavého obličeje vyzařovalo něco jako důvěryhodná sympatie k bližnímu. Řekl bych dokonce, že měl v sobě něco charismatického. Poznal jsem Karla na jedné ornitologické exkurzi na Přerovsko a potom jsem se s ním setkal několikrát při jeho krátkých návštěvách u doktora Hanzáka v pražském Národním muzeu, když jsem tam pracoval. Karel vlastně nepřímo ovlivnil mé konečné rozhodnutí zažádat si o přijetí do Kratochvílovy laboratoře. Ačkoli se mi původně z Prahy do Brna vůbec nechtělo, lákala mě představa věnovat se ornitologii právě pod jeho vedením.

Tím se znova dostávám k otázce, co mne tehdy v roce 1957 při mém příchodu do Brna opravňovalo k tomu, považovat se za ornitologa a jaké byly mé tehdejší ornitologické zkušenosti. O zoologii jsem se zajímal už odmalička a ornitologií jsem se začal vážně zabývat někdy ve svých třinácti letech. Bylo mi něco kolem ( 99 )

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253453

šestnácti, když jsem začal navštěvovat pana docenta Černého na zoologickém ústavu univerzity, kde jsem zároveň poznal taky jeho doktoranda Zdeňka Veselovského. Oběma jsem takříkajíc nahlížel přes rameno a sledoval jsem, jak se dělá ornitologie jako věda. Zároveň jsem se čas od času zastavil v Národním muzeu, kde jsem intenzivně studoval především Hořicovu sbírku českého ptactva, která byla tehdy kompletně v muzeu vystavena. Také jsem se seznámil s kroužkovací stanicí inženýra Kadlece a s jeho spolupracovníky a zúčastnil jsem se několika chytacích a kroužkovacích akcí. Obdivoval jsem hbitost inženýra Kadlece, s jakou lapal do ruky racky na nábřeží Vltavy před Národním divadlem, obklopen zástupem zvědavých Pražanů. Měl jsem však dojem, že kroužkovatelům nejde ani tak o opravdové poznání života ptáků, jako spíš o to, okroužkovat ty nejpozoruhodnější druhy a dosáhnout co největšího počtu označených ptáků a zpětných hlášení.

Trochu mi to připomínalo činnost filatelistů a pro filatelii jsem se nikdy nedokázal opravdu nadchnout. Místo toho jsem raději vypomáhal v knihovně Československé ornitologické společnosti, která byla tehdy umístěna v jednom domě v ulici Ve smečkách.

Byl tam klid a měl jsem možnost ve volných chvílích listovat v ornitologické literatuře, především v časopisech z celého světa.

Samozřejmě jsem nezanedbával ani ornitologická pozorování v terénu – jim jsem se vlastně věnoval s největší radostí. Mým domácím pozorovacím územím bylo Šárecké údolí a zahrady mezi vilami v Praze na Hanspaulce. Kromě toho jsem si oblíbil velké lesní komplexy a především hory, do nichž jsem se vypravoval, kdykoli to bylo možné. Už v poslední třídě gymnázia jsem začal se soustavným pozorováním ptáků ve Vysokých Tatrách. K tomu se později připojily kratší studie v Krkonoších a na Šumavě. Mojí „vysokou školou“, pokud se týká terénních pozorování a poznávání ptačích hlasů, se stala moje roční spolupráce s doktorem Hanzákem. Hanzák byl totiž vynikajícím znalcem ptačích hlasů a uměl je dokonce i dvojhlasně imitovat, což několikrát předváděl i v Českém rozhlase. Sám jsem se nikdy dvojhlasně pískat nenaučil, i když jsem se o to snažil. Zřejmě u mne koordinace mezi pohyby rtů a jazyka nefungovala tak dobře, jako u Hanzáka. Přesto jsem byl tehdy schopen určovat ptáky podle hlasu naprosto dokonale – dnes už bych to jistě nedokázal.

K tomu snad přispěla skutečnost, že jsem měl docela slušnou hudební paměť a kdesi v hlavě se mi nashromáždila poměrně velká ( 100 )

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253453