proč se nevrátila domů. Dnes v podvečer to zjistí a s nimi i zbytek města. Ach, bohové. Stát se to celé o půl roku dřív, neseděla by tu na provlhlé, smr duté slámě. Nesledovala by pomalu se zužující světelný obrazec na protější stěně. Nesžíral by ji strach a hlavu neotravovaly výčitky svě domí, které, stejně jako mračno hladových komárů, nelze odehnat. Prý projít podél řeky. Bylo to už víc než čtvrt roku, co byl do funkce krajeprávce jede nácté krajiny dosazen Gardian. Na rozkaz nového krále Dar’Hyse, o němž všichni věděli, že je Gardianův nejlepší přítel. Tratovo tělo tou dobou rozkládali královští červi v honosné hrobce z kamene loraw, která zaujala místo mezi mohylami jeho předků v Zahra dách stínů. Gardian byl vyslán, aby se zhostil úřadu a vystřídal ze mřelého pána Derena. Ten neměl žádné potomky a krajeprávcov ská linie Derenů z Laroliny skončila. Deren vládl jedenácté krajině, co Lheiwen pamatovala. Dobrý krajeprávce, možná jen trochu shovívavý vůči prohřeškům lapků a násilníků. Ačkoli zemský řád Erenézie mluvil jasně, stávalo se, že Deren provinilcům trest pozměnil, ulehčil. Věřil v druhou šan ci. Když mohl, vyhýbal se hrdelním trestům, a městský žalář tak často praskal v kamenných švech. Gardian byl mladý a ctižádostivý, vysoký jako věž a světlovlasý jako lidé z dalekého severu, s pohledem tak tvrdým, že před ním klopili zrak i ti nejdrsnější muži. Jako nový krajeprávce nechal záhy po svém dosazení sepsat nový řád krajiny, platný pouze v Erenézském severohoří. Tak tomu bývalo pokaždé — nový kraje právce většinou převzal dávno platné zákony a po souhlasu krále je doplnil svými vlastními ustanoveními. Říkalo se, že Derenovy dodatky hodil Gardian do krbu, aniž se na ně vůbec podíval, a ne chal sepsat svoje, úplně nové, s jinými tresty, popřípadě i za jiné prohřešky. Hlavně ale — a to byl oproti Derenovi největší rozdíl — trval striktně na udílení trestů. Nepřimhouřil oko nad chlapcem, který šílený hlady ukradl kus chleba. Prostě mu uťal ruku. Pytláka nenechal pro výstrahu zbičovat. Oběsil ho.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253381
Hlavní body zákoníku nejprve nechal nahlas předčítat na Do lenově náměstí každý den po dobu jednoho týdne, pak byly se psány na pergamenové listy, které nyní visely po celém městě. Na ulicích, v šencích. Vzhledem k tomu, že většina obyvatel ne uměla číst, bylo to zbytečné. Lidé se nejprve bouřili, protože ně které zásady byly absurdní, ale poté, co nechal Žlutohlav několik nejhlasitějších nespokojenců veřejně zmrskat, protesty utichly. Sedm ocasů dokázalo zchladit i ty nejrozpálenější hlavy mladých hrdinů. Lidé začali být obezřetní. Naučili se nevycházet v pod večer z městských bran, naučili se neukájet své potřeby ostatním na očích, začali odvádět vyšší daň do městské pokladnice. Z ně kterých se stali všemi nenávidění udavači. Takové Gardian dob ře odměňoval. Rychle si vytvořil síť špehů, kteří se jako pavouci po pavučině rozbíhali do všech stran města a vraceli se s novými informacemi. Hřbety zbité a rozšklebené. Čtrnáctý dodatek nového řádu říkal, že měšťan, který nebude po setmění v bezpečí hradeb, bude potrestán pěti ranami. Pěti ra nami sedmiocasé kočky, zapomnělo se dodat. Šílený nástroj měst ského kata sestával ze sedmi tenkých černých kožených proužků. Na druhém konci se provazce sbíhaly do komplikovaného vzoru rukojeti. Pramence byly pokryté tenkým škraloupem zaschlé krve, kterou tam Krvoruký Slaten nechával pro vlastní zvrácené potě šení. Pět ran byl dobrý trest. Hříšníkova kůže většinou vydržela bez vážnějšího poranění, jen s tlustými rudými prsty plazícími se po celých zádech. Osmý dodatek říkal, že napadení člověka se trestá bičováním. A že počet ran určí městská rada na základě společenského posta vení postiženého. Za kolik ran mohl stát Nilhen? Takový praši vec… Lheiwen už viděla zloděje koní, kteří se po padesáti ranách nikdy neprobrali. Jejich záda nejvíc ze všeho připomínala kroupy svařené s prasečí krví. Při té představě ji zamrazilo. Hlavou jí vířily myšlenky jako hejno netopýrů v temné jesky ni bez východu. Okřídlené myši jako by se však nemohly usadit.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253381
Myslela na Toma. Na to zlověstné prasknutí, ze všeho nejvíc při pomínající zlomení suché větve. A jestli k němu povolali ranhojiče. Myslela na matku s otcem a na jejich unavená a zkrabatělá čela nad deskou stolu. Myslela na Doru a na to, jestli se jí sestra ne bude bát, až se vrátí domů spráskaná a zlomená v pase. Myslela na to, jak se na ni lidé budou dívat. Myslela na to, že se jí záda už nikdy úplně nezahojí. Roztržené obočí pálilo. Ze slunečního ob razce zbyla už jen tenká svislá čárka. A i ta teď zmizela. Oči se jí zavřely vyčerpáním a upadla do neklidného spánku, opřená zády o chladnou stěnu cely. Dnes večer budou naše hřbety zbité a rozšklebené.
Jen jednou za celý den se otevřelo malé okénko v dubových dve řích pobitých železnými pásy. Bylo hned u podlahy a žalářník jím vsunul do cely dřevěnou misku. Bez jediného slova ho zase zavřel, a kdyby na zemi neležela malá nádobka plná bezbarvé tekutiny, pochybovala by, že se to skutečně stalo. V misce se houpal stu dený rybí vývar, což ovšem vytušila jen podle občasných šupin, které se vznášely mezi několika kousky cibule a mrkve. Chuťově břečka připomínala vyvařenou hlínu s kamením. Přes nechutný zápach ji několika dlouhými hlty vděčně vyprázdnila. Nikoli hlad, ale žízeň, která jí vysušila hrdlo a zbavila ústa slin, rozhodovala za ni. V cele bylo horko a vzduch se ani nepohnul. Co by jen dala za trochu průvanu! Na pravé oko přes otok téměř neviděla. Celý den jí plnily uši důvěrně známé zvuky města linoucí se dovnitř větra cím otvorem a pomáhaly jí nemyslet na to, co ji večer čeká. Tlume ný dusot koňských kopyt se střídal s nadávkami vozků a křikem dětí. Prodejci lákali kolemjdoucí na své zboží. „Čerství pstruzi, úhoři, slávky. Pojďte a ochutnejte!“ „Kazajky, košile, kalhoty, za pár frevenů vás obléknu jako pána!“ „Chleba, mouka, kroupy!“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253381