Když si celník vzal můj pas a otevřel ho, aby se podíval na pracovní víza, dostal záchvat smíchu. Zavolal dokonce své dva kolegy, kteří se také složili smíchy. Málem si pustili do kalhot, jak se smáli. Teď už byla z Barryho jen upocená lidská koule a já se obával, jestli neexploduje. Mně taky nebylo do smíchu a už jsem si maloval, kolik let si asi v brazilském vězení odsedím. Každopádně jsem byl s rozumem v koncích. A pak mi najednou vrazili do pasu razítko, ještě se pochechtávali a řekli: „Můžete jít a užijte si koncert. Vítejte v Brazílii.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253374
VICTOR, CONSUL A ROLLER Miluju auta. Pár jsem jich už za život měl. Jak jsem se zmiňoval, jednu dobu jsem jich měl 22 (i když jen jako součást nájemného luxusního vozového parku, který jsem nazval Fragile Carriage Company – Společnost pro křehký náklad) a myslím, že dohromady jich mohlo být kolem 200. Tahle milostná aférka začala už v době, kdy jsem byl velmi mladý. Pojďme se podívat na mé úplně první auto, nádherný Ford Anglia. Bylo mi teprve 17, když jsem si ho koupil, a považoval jsem se za krále silnic. Auto pro mě bylo nutností kvůli nástrojům, které jsem potřeboval přesouvat a můj otec už dál nemohl fungovat jako neplacený řidič a kulisák. Hned jak jsem získal řidičské oprávnění, rozhodl jsem se koupit si auto. Každý, koho jsem tehdy v okolí znal, si kupoval auto v UC Slim Motors v Sudbury Town. Byla to nejlepší prodejna aut v zemi. Už tam dávno není a je nahrazena nablýskanou prodejnou, kde si můžete pořídit drahé Mercedesy. Tehdy to byla strašná díra, ale já to tam miloval. I když jsem řekl „prodejna“, bylo to spíš parkoviště. Nebo spíš vrakoviště s polorozpadlou mobilní buňkou. Vedl to tam nějaký pan Slim. Když jste se dostali do zralého věku sedmnácti let, zamířili jste do Sudbury Townu k panu Slimovi a řekli jste mu, co chcete, kolik na to máte, a on vám něco sehnal... někdy to stálo za to. Často to byly vražedné stroje, ale na tom tehdy moc nezáleželo. Tenkrát ještě neexistoval silniční zákon, nikoho to nezajímalo a navíc: auta, která jsme si my mladí mohli dovolit, jela sotva 30 mil za hodinu po rovince. Naspořil jsem 30 liber a šel k panu Slimovi. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253374
„První auto, co, mladíku?“ řekl. „Ano, pane Slime.“ „Kolik na to máš?“ Řekl jsem mu to a on odpověděl, „Je to včetně daně a pojištění?“ Na což jsem odvětil „Ano.“ „Dobře, synku. Něco bych tu měl, pojď za mnou...“ Odvedl mě z kanceláře přímo k absolutně prorezlému Fordu Anglia z roku 1957. Původně snad byl modrý. Zadním oknem jsem se podíval dovnitř a uviděl betonový povrch parkoviště – podlaha auta prostě chyběla. Nefungoval ani jeden budík. Vzal jsem auto na zkušební jízdu. Palubní deska se vůbec nerozsvítila, takže v noci jste nemohli mít nejmenší ponětí, kolik jedete – i když vzhledem ke stavu motoru jste si mohli být celkem jisti, že to určitě není moc rychle. Co jsem tehdy nevěděl bylo, že auto také není moc spolehlivé a nikdy nešlo nastartovat ráno nebo když stálo déle než šest hodin. A především, když jste šlápli na brzdy, zatáčelo doprava. Může to znít trochu nebezpečně, ale já se docela rychle naučil tohle auto řídit, navzdory všem překážkám. Vlastně to bylo bez problémů – prostě jste věděli, že když musíte zabrzdit, musíte také zároveň strhnout volant doleva, abyste udrželi přímý směr. Byla to paráda. Tohle auto jsem musel mít. „Něco ti řeknu, synku. Tohle je výjimečné auto. Jen kvůli tobě sešteluji motor a zaplatím pojištění. A dokonce pošlu jednoho ze zaměstnanců na poštu, aby za tebe zaplatil daň. Za 30 liber je tvoje.“ Nemohl jsem mu dát své peníze rychleji. O půl hodiny později se jeho zaměstnanec vrátil z pošty se samolepkou o zaplacení daně a Slim mi předal klíče a „potvrzení“ o zaplacení pojištění od společnosti, která se jmenovala Cloverleaf. O mnoho let Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253374