Nonstop (Ukázka, strana 99)

B R I A N W. A L D I S S

Před Marapperem se převalil na záda, škubl sebou a zůstal bez hnutí ležet. Prázdnýma očima nevěřícně zíral na šíp, který mu trčel z hrudi.

Stáli a hloupě si prohlíželi tělo před sebou, dokud ze stínů kolem nevystoupili ozbrojenci z Přídě a nezajali je.

– 104 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253357

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253357

I

Příď se nepodobala žádnému z míst, kam se kdy Complain dostal. Velikost Zádi, pohodlná ubohost Ubikací, nehostinná divokost Pustin ani pohled na moře vzbuzující smutek, kde byl zajat Obry – nic ho nepřipravilo na to, jak zcela může být Příď odlišná. Stejně jako Fermourovi a Marapperovi mu spoutali ruce pevně za zády, přesto si však dychtivě všímal všeho, co cestou do tábora zahlédl.

Brzy si uvědomil jeden z výrazných rozdílů mezi Přídí a vesnicemi ztracenými v hnisajícím světadílu Pustin: zatímco kmeny jako Greenův se neustále posunovaly dopředu, v Přídi vládl pevný řád, hranice byly stálé a neměnné. Vypadalo to spíše jako způsob organizace než náhoda.

Complainovy představy o Přídi byly vždy mlhavé, bylo to pro něj jen neurčité místo hrůz, tím děsivějších, čím byly méně zřetelné. Teď viděl, že Příď je mnohem větší než obyčejná vesnice. Byla to téměř svébytná oblast.

Už samotné zátarasy byly docela jiné než pohyblivé ploty Ubikací.

Skupinka, která je zajala – skládala se ze čtyř mužů a dvou žen –, je hnala poniky nejdřív k těžkému závěsu ověšenému zvonky. Když s ním někdo pohnul, závěs začal zvonit. Zakrýval špinavou a odřenou chodbu zbavenou poniků a ukončenou zátarasem z pryčen a převrácených stolů. Za ním stáli v pohotovosti lučištníci.

Po výměně pozdravů a hesel směli projít. Octli se před dalším závěsem, tentokrát z jemné síťoviny. Do něho se zachytávali komáři, všudypřítomná metla Pustin. Teprve pak začínala vlastní Příď.

Ze všeho nejvíc Complaina udivilo, jak dokonale tu zmizely poniky. I uvnitř Ubikací byl jejich porost posekán a udupán, ale pouze hrubě, s vědomím, že je to jen dočasné. Na mnoha místech dokonce pokrývala palubu zbylá spleť kořenů. A vždy se našlo něco, co poniky připomínalo, ať to byl sladkokyselý zápach miltexu ve vzduchu, nebo vyschlé kmínky a tvrdá semena, s kterými si hrály děti.

– 107 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253357