V lidožroutově zahradě (Ukázka, strana 99)

„Neměla jsem čas dojít na nákup. Nějak jsem si to špatně rozvrhla. Zajdu tam, až si půjdeš zdřímnout. Koupím, co budeš chtít, na co budeš mít chuť. Pak mi řekneš, jo?“ ptá se Adèle. „To je jedno. Stejně nemám hlad.“ Adèle Richardovi pomůže posadit se na pohovku. Uchopí sádru u kotníku, opatrně nohu nadzdvihne a podloží ji polštářem. Berle odloží na zem. Dny míjejí a Richard se nehýbe.

101

3nov_sliman_lidožrout164.indd 101

26.1.2018 10:31:30

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253356

Život se vrátí do starých kolejí. Lucien je zpátky. Adèle se vrátí do kanceláře. Chtěla by se ponořit do práce, ale připadá si odsunutá. Cyril ji přivítá chladně. „Víš, že zatímco sis hrála na ošetřovatelku, odstoupil Bin Alí? Poslal jsem ti několik zpráv, nevím, jestli jsi je dostala, ale nakonec jsme tam poslali Bertranda.“ Cítí se tím odstrčenější, že v redakci vládne sentimentální nálada. Dny plynou a jí se zdá, že kolegové nespustili oči z obrazovky televize, kterou postavili doprostřed open space. Den za dnem se střídají záběry na avenue Bourguiba černající se lidmi. Hlučný mladý dav slaví vítězství. Ženy pláčou vojákům v náručí.

Adèle stočí pohled k televizi. Všechno poznává. Avenue, po níž tolikrát šla. Vchod do hotelu Carlton, kde kouřívala na balkoně v posledním patře. Tramvaj, taxíky, kavárny, odkud si vodila chlapy páchnoucí tabákem a kávou s mlékem. Tehdy nemohla dělat nic víc, než naslouchat smutku jednoho národa, měřit Bin Alího zemi bezvýrazný pulz. Psala stále stejné, k smrti smutné rezignované články.

Kolegové si v úžasu přikrývají ústa. Zadržují dech. Nyní vzplanulo náměstí Tahrír. „Táhni, táhni.“ Pálí se hadroví panáci. Recitují se básně a mluví se o revoluci. Jedenáctého února v 17.03 oznámí viceprezident Sulejmán demisi Husního Mubaraka. Novináři ječí, objímají se. Laurent se otočí k Adèle. Pláče.

102

3nov_sliman_lidožrout164.indd 102

26.1.2018 10:31:30

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253356

„Je to nádhera, ne? A tys tam teď mohla být. Ta nehoda přišla vážně v blbou chvíli. Fakt smůla.“ Adèle pokrčí rameny. Vstane a oblékne si kabát. „Nebudeš tu dneska? Budeme dělat živé zpravodajství. Něco takového se přihodí jen jednou v kariéře!“ „Ne, já jdu. Musím domů.“ Richard ji potřebuje. Dnes odpoledne jí volal třikrát. „Nezapomeň na ty moje léky.“ „Kup prosím tě sáčky na odpadky.“ „Kdy přijdeš?“ Očekává ji celý netrpělivý. Bez ní nemůže nic.

Ráno ho Adèle svlékne. Protáhne sádru nohavicí trenýrek a Richard zvedne oči v sloup a zamumlá modlitbu nebo kletbu, jak kdy. Zabalí sádru do sáčku na odpadky, který je cítit ropou, obmotá stehno izolepou a usadí manžela do sprchy. Richard si sedne na plastovou židli a ona mu pomůže položit nohu na stoličku, pro kterou speciálně došla do supermarketu Monoprix.

Za deset minut volá: „Hotovo!“ a ona mu podá ručník. Jde s ním až k posteli, kam se celý udýchaný natáhne. Rozstřihne izolepu, sundá igelitku a pomůže mu natáhnout si trenýrky, kalhoty, ponožky. Než odejde do práce, položí na stolek v obýváku lahev s vodou, chléb, prášky proti bolesti a telefon.

Přes týden je tak unavená, že občas usne oblečená, v deset hodin. Tváří se, že nevidí, jak se v obýváku a v chodbě kupí krabice. Dělá, jako by se neblížil jejich odjezd. Jako by manžela neslyšela, když se jí ptá: „Už jsi o tom mluvila s Cyrilem?

Nezapomeň, že musíš dodržet výpovědní lhůtu.“ O víkendu zůstávají v bytě, jen ve třech, sami. Adèle navrhuje, že pozvou přátele, aby přišli na jiné myšlenky, ale Richard doma nikoho nechce. „Nemám zrovna náladu na to, aby mě někdo viděl v tomhle stavu.“ Je popudlivý a agresivní. I přes svou obvykle odměřenou povahu se dokáže rozpálit doběla.

Adèle si říká, že jím nehoda možná otřásla víc, než si myslela.

103

3nov_sliman_lidožrout164.indd 103

26.1.2018 10:31:30

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253356