12
Jejich zajatkyně vůbec nemluvila. Na Poylyiny otázky vrtěla hlavou a křivila rty. Dostali z děvčete jen to, že se jmenuje Yattmur. Bylo vidět, že ji děsí zlověstné krejzlíky kolem jejich šíjí a lesknoucí se nárůstky na hlavách. „Houbo, ona nemluví, protože se bojí,“ ozval se Gren, pohnutý krásou spoutaného děvčete sedícího u jejich nohou. „Není zrovna nadšená, že tě vidí. Možná že by bylo lepší nechat ji a jít dál. Najdeme jiné lidi.“ „Udeř ji. Možná že pak promluví,“ zazněl němý hlas smrže. „Ale to ji vystraší ještě víc.“ „A možná jí to rozváže jazyk. Udeř ji do tváře, do té, kterou, jak se zdá, tak obdivuješ…“ „Přestože mi od ní nic nehrozí?“ „Ty tvore hloupý, proč nedokážeš používat všechen svůj mozek najednou? Ohrožuje nás tím, že nás zdržuje.“ „Asi máš pravdu. To mě nenapadlo. Musím přiznat, houbo, že myslíš dopředu.“ „Tak dělej, co ti říkám, a dej jí facku.“ Gren váhavě zvedl ruku. Smrž cuknul jeho svaly. Dlaň bleskově dopadla na Yattmuřinu tvář, až jí hlava odskočila. Poylyin výraz se změnil a tázavě se podívala na svého partnera. „Hnusné obludy! Můj rod vás zabije,“ hrozila Yattmur a vycenila na ně zuby. Gren s leskem v očích znovu pozvedl dlaň. „Chceš dostat ještě jednu? Mluv, odkud jsi.“ Děvče sebou marně trhalo. „Jsem jen jedna z Pastýřek. Děláš chybu, že mi ubližuješ, pokud jsi stejné rasy. Čím jsem ti ublížila? Sbírala jsem jen ovoce.“ „Chceme odpověď na pár otázek. A ty nám na ně budeš odpovídat.“ Pozvedl znovu ruku. Tentokrát se vzdala. – 105 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253260