CAITLIN SPENCER
•
NECHTE MĚ ODEJÍT
říct, znásilňovali mě a čekali, že já přitom budu konverzovat? Jedna žena mluvila moc přátelsky, i když lámanou angličtinou – kdo si myslela, že jsem? Co si myslela, že znamená to chrochtání a vzdechy, když mluví s neznámou mladou ženou, jíž její manžel předal telefon? Naprosto bizarní! Taková nenávist k ženám. Jeden chlápek pracoval v halal řeznictví a přivedl ke mně syna. Synáček slavil šestnácté narozeniny – skvělý dárek od dobrého otce. „Tohle je můj syn, postarej se o něj,“ řekl mi a postrčil mladíka do místnosti, jako kdyby šlo o nějaký civilizovaný zvyk. A synáček se činil, ten hoch, co měl narozeniny, se činil. Potom jsem se „viděla“ i s jeho otcem. Už jsem se s ním několikrát setkala předtím, ale ten den mě na oslavu znásilnili oba. Hrůza!. Řekl mu to předem? Řekl, že hodný chlapec dostane děvku jako dárek? Co bych jim dnes pověděla? No, raději bych s nimi nemluvila, ale pokud bych musela, vykřikla bych jim do tváře, kolik nenávisti ve mně je. Ráda bych dovedla odpouštět a možná se to časem naučím, ale zatím tomu moc nevěřím. Nenávidím je, strašně je nenávidím. Tohle mi po nich zůstalo: [Ukázka] Nemám ráda, když se mě někdo dotýká. Nemám ráda, když někdo stojí za mnou, ani někdo, komu důvěřuji. Nemám ráda davy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253124
CAITLIN SPENCER
•
NECHTE MĚ ODEJÍT
Nemám ráda orientální vůně. Nemám ráda bombajský koktejl. Nemám ráda pach vodky – páchne odporně, ať si lidé říkají, co chtějí. Nesnáším, když se musím určitým místům vyhýbat. Je hnusné, když se musím dívat do kolemjedoucích taxíků. Neustále jsem ve střehu, i když jdu jenom do obchodu, a hledám si věci, které by se daly popřípadě použít jako zbraň. Pořád mě napadají různé scénáře. Stává se mi, že mám pocit, že se rozpadám, i když jsem třeba jen v Tescu. Nakupím věci do vozíku a pak mi přeskočí a už nevím, co vlastně dělám, tak odejdu z obchodu zprostředka uličky a jdu domů, prostě jen jdu a jdu a jdu. Když myslím na to, co dělám, dokážu to, ale pořád zapomínám, jak se dělají i jednoduché věci. Jsem velmi zapomnětlivá – přeteče mi vana, i když se na ni dívám, prostě mi selže paměť. Ztrácím pojem času, někdy i na celé hodiny – jen tak někde nehybně sedím a civím do prázdna. Nesnáším jejich hudbu – pořád si ji pouštěli, i v autech, ale mně trhá uši. Kvůli nim jsem se několikrát předávkovala. Mnoha místům se vyhýbám – zastavili by mě tam a chtěli by, abych jim našla další mladé holky. Když jsem ve městě, držím se uvnitř nákupních středisek, kde je menší šance, že mě uvidí. Vždycky mám na hlavě kapuci. Vlastně vycházím z domu málokdy, bojím se, že bych je potkala. Není to agorafobie, prostě je nechci vidět. Pořád se bojím, že mě dostanou. Nikdy nejsem doopravdy šťastná. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253124
CAITLIN SPENCER
•
NECHTE MĚ ODEJÍT
Toužím po spánku, ale zřídkakdy je mi dopřán – obvykle se musím naládovat prášky, abych usnula. Je mi špatně, když mluvím s dobrými lidmi, protože se bojím, že mě odsoudí. Pořádně nejím. Mám velké záchvaty úzkosti a paniky. Mám noční děsy, kdy nade mnou stojí stíny a chvíli tam zůstávají i potom, co se probudím. Musím mít obrovského zlého psa pro případ, že by přišli k mým dveřím (ale mám ho ráda, opravdu). Nikdy jsem neměla pravidelnou periodu. Mám infekci průdušek a plicní problémy z toho, jak jsem pořád chodila domů v zimě a dešti jen v lehkých hadříkách. Nesnesu stěr děložního čípku. Nesnesu, aby se mě někdo dotýkal tam dole. Nikdy mě nebavil sex. Nemohou mi brát krev, protože z toho šílím. Nedovolím, aby mě někdo objal. Každou zimu dostanu zánět pohrudnice, protože mám oslabené plíce. Z doby, kdy jsem pořád chodila málo oblečená, i v zimě, mám sníženu imunitu. Když zazvoní telefon, napadne mě, jestli to nejsou oni, nebo se mi vybaví Gordon, jak se vysmívá mé mámě a říká jí, že se mi to líbilo a že bez toho nemůžu být. Tak často jsem se sprchovala a drhla, že jsem si vždycky úplně sedřela kůži, a dělám to pořád. Drhnu se, dokud kůži neodřu a není lesklá a bolavá. Občas ještě cítím potřebu se sprchovat několikrát denně – když si podrobně připomenu minulost nebo když mě jeden z nich zastaví a dotkne se mě, třeba jen na paži. Pořád si připadám špinavá a musím se drhnout, i když mám za sebou něco, co se dá nazvat „normálním“ dnem. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS253124