a štíhlá věžička, druhý má zase dva oválné vchody a téměř kulatý vstup na vnitřní dvůr, který zavírá nádherná kovaná brána. Helenin dům je z celé ulice nejošklivější. Stojí až na křižovatce, podpírá ho sedm sloupů obložených kabřincem a za nimi se skrývá kavárna. Dům má dvě části, vyšší směrem do jedné ulice a nižší do druhé. Jsou propojené dvoupodlažní chodbou, v níž se nachází prádelna. Helena a Kari bydlí ve druhém patře nižší části hned nad vchodem. Mají balkon do ulice. Tuomas si jednou Heleně postěžoval, jak dům vypadá, ale teta řekla, že pro ni to nemá moc velký význam. „A není příjemnější bydlet v takovém domě, odkud je vidět nějaký krásný, než v pěkném a dívat se z okna na ošklivý?“ Tuomas by tu chtěl bydlet, projít všechny bloky domů a každičký park. Naučil by se příběhy soch a krátké povídání o každé ulici jako Helena. Poradil by ostatním, kde jsou místa s nejlepším výhledem, ačkoliv sám by byl na okolí tak zvyklý, že by si ho už nevšímal. Jezdil by tramvají jako nic a nevyhlížel by, jestli má vystoupit teď, nebo až na příští zastávce. Už si zastávky natrénoval, vypůjčil si Heleninu bílou hůl, na oči si nasadil svoje sluneční brýle a celý den se zadarmo vozil po městě. Nikdo po něm invalidní průkaz nechtěl. Tady by se naučil mluvit s turisty španělsky a francouzsky a holandsky, jelikož na sever jezdí jen Němci, co hledají místa bitev z poslední války. Přišli i do ateliéru a vyptávali se, jestli tam babička ještě pracuje. Tuomas se podle mapy v Kariho telefonním seznamu naučil celé město, aby se nikoho nemusel vyptávat na cestu. Udělalo na něj velký dojem už to, že se město nevešlo na jednu 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252965