F A Š I S M U S . VA R O VÁ N Í
informovanosti má své výhody, může však také vyvolat zlou krev u těch, kdo náhle vidí, co jiní mají a oni ne. Respekt k právům druhého je vznešená zásada, ale závist je prvotní instinkt. Technologický pokrok mezitím přinesl požehnání informované části veřejnosti a kletbu oněm špatně informovaným – mužům i ženám, kteří si jsou jisti, že vědí, jaká je pravda, jelikož to viděli nebo slyšeli na sociálních sítích. Výhody svobodného tisku slábnou za situace, kdy se kdokoli může prohlásit za objektivního novináře a pak šířit z prstu vycucané příběhy s cílem, aby čtenáři uvěřili nesmyslům. Je to úspěšná taktika, poněvadž většina lidí, když sedí doma nebo hledá po internetu někde v kavárně, neví, jak si ověřit, jestli je zdroj toho, co čtou, spolehlivý, jestli to není nějaká cizí vláda, nějaký šejdíř na volné noze, nebo snad zlomyslný robot. Čeho jsme totiž byli svědky doposud, je pouze začátek. Každým rokem roste počet států, jež nasazují celé oddíly specialistů, aby zaplavovaly internetové sítě s úmyslem ovlivňovat veřejné mínění – Severní Korea, Čína, Rusko, Venezuela, Filipíny a Turecko jsou země, které v provozování tohoto temného umění pokročily nejdál. Ke stejné praxi se uchylují i extremistická politická hnutí, nevyjímaje teroristické skupiny. Řada těchto škodičů dokáže fabrikovat výtvory, jež ukazují, jak lidé – včetně demokratických politiků – dělají něco, co nikdy neudělali, nebo říkají věci, které nikdy neřekli. Pro zvýšení účinku jsou pak tyto falešné informace rozesílány příjemcům vybraným podle osobních profilů získaných ze sociálních sítí. Zkuste si představit cizího agenta, jak se každou noc vplíží k vám do ložnice a šeptá vám do ucha lži, a pak počet agentů a lží vynásobte milionem nebo miliardou. Dezinformační kampaně samozřejmě nejsou nic nového. V průběhu americké války za nezávislost používal vyslanec povstalců v Paříži Benjamin Franklin tiskařský lis, na němž rozmnožoval zprávy o britských ukrutnostech, které si vymýšlel. Jen proto, že dezinformace nejsou novinkou, neznamená to, že nejsou nebezpečné. Náklady na šíření falešných zpráv prostřednictvím sociálních sítí jsou mizivé, stejně jako námaha, kterou na to musí již zkušený člověk vynaložit. Jako obranu lze nasadit ověřování fakt, to však poněkud připomíná vyslání želvy, aby pronásledovala zajíce, který ovšem na rozdíl od Ezopova nemá v úmyslu zpomalit. Dnešní situace klade břemeno odpovědnosti na provozovatele sociálních sítí a žádá si, aby přehodnotili svou roli. Názor, že neodpovídají za obsah, [ 107 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252939
m adel ei ne a l bri ghtová jaký se objevuje na obrazovce, jim vyhovuje, a je-li formulován jako obrana svobody, může leckomu znít přitažlivě. Takový postoj však s sebou nese riziko, že se vlády vydají úplně jiným směrem – jako Čína svou kontrolou internetu –, což neposlouží ani demokracii, ani svobodě. Uživatelé internetu by potřebovali přinejmenším nástroj, který by jim umožnil odhalit automaticky generované nebo jinými formami šířené falešné zprávy. Je zapotřebí rovněž přijmout regulaci, jež by zaručila u zdrojů rozesílání politických sdělení stejnou transparentnost, jaká platí pro financování reklamních kampaní, jež vysílají rozhlas a televize. Většina z nás si pamatuje léta, kdy hrozilo, že celou elektronickou poštu zničí spamy. Dnes demokracii oslabují lži, jež přicházejí vlna za vlnou a buší na naše smysly, stejně jako příboj útočí na mořské pobřeží. Ti politikové, kteří dodržují pravidla, se taktak stačí bránit nepolevujícímu proudu zpravodajství a musí vynaložit značné úsilí na vyvracení zkazek, jež se náhle zničehonic vynoří a někdo si je vymyslel s jediným cílem dotyčného poškodit. Vše uvedené má následky. Demokrat ucházející se o moc na základě slibů změny obyčejně začne ztrácet popularitu v okamžiku, kdy nastoupí do funkce. Globalizace, jež není otázkou ideologické volby, ale běžnou skutečností, pro mnoho lidí představuje zlo, proti němuž je třeba za každou cenu bojovat. Kapitalismus považuje za sprosté slovo stále více lidí, kteří by bez jeho plodů zůstali bez jídla, bez přístřeší, bez oblečení a bez chytrých telefonů. V rostoucím počtu zemí občané chovají pramalou důvěru k jakékoli veřejné instituci i k jakýmkoli oficiálním údajům. Jistý britský brexitu nakloněný politik se arogantně vyjádřil, že voliči „už měli dost expertů“. Potřebujeme chvilku zhluboka dýchat a uklidnit se. Po rozpadu sovětského bloku se narodila a dospěla celá generace. Co to znamená? Znamená to, že už nesoudíme zavedené demokracie porovnáváním s jejich komunistickým protikladem, a také nehodnotíme nově se formující demokracie ve vztahu k jejich totalitním předchůdcům. Odhodili jsme dříve používaná měřidla do koše. Rozpětí naší pozornosti se zkracuje, naše očekávání jsou čím dál větší a je čím dál méně pravděpodobné, že přehlédneme nedostatky – je čím dál snazší je odhalit. Tato změna vedla „nás, lid“, k němuž patří i autoři úvodníků, sloupkaři, televizní komentátoři i bloggeři, že jsme od našich politiků chtěli víc. Což by bylo v pořádku, kdybychom i my požadovali víc i od sebe. My však jsme [ 108 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252939
F A Š I S M U S . VA R O VÁ N Í
rozmazlení. I ti, kdo jsou tak líní, že ani nejdou volit, považují za své přirozené právo útočit na naše volené představitele ze všech stran. Trpce si stěžujeme, když nedostaneme všechno, co jsme chtěli, jako by bylo možné mít více služeb a nižší daně, širší zdravotní pojištění bez účasti federální vlády, čistší životní prostředí bez regulací, bezpečnost před terorismem bez zasahování do soukromí a levnější spotřební zboží vyráběné místními dělníky za vyšší mzdy. Zkrátka toužíme po veškerých výhodách, jež změny přinášejí, ovšem bez hrazení nákladů. Když nás něco zklame, uchýlíme se k cynismu a pak začneme uvažovat, jestli by se nenašla rychlejší, snazší a méně demokratická cesta, jak uspokojit naši žádostivost. Všichni už jsme slyšeli všelijaké výmluvy: Svoboda může být ukřičená a nepříjemná. Peníze podvracejí spravedlnost. Nevhodní lidé bývají zvoleni mnohem častěji, než bychom si přáli. Osobně jsem byla zapojena do pěti vítězných prezidentských kampaní – a do osmi, v nichž jsme prohráli. Vyhrát je lepší, stejně poučné nebo i poučnější může být, když skončíte na druhém místě. Pokud jde o prosazování demokracie ve světě, invaze do Iráku roku 2003 a přehnané nároky, jež si činila, způsobily, že spoustě lidí takové snahy připomínaly spíše imperialismus než nezištnost. Zjevně nekonečné konflikty na Blízkém východě a v Afghánistánu navíc posilují dojem, že pokoušet se šířit demokratické zvyklosti do končin, kde jsou dosud neznámé, je pošetilost. Podobné obavy jsou namístě a měly by nás vést k tomu, abychom vždy pečlivě zvážili, o co se snažíme. Pokud bychom však nebrali v úvahu, čeho zápas za svobodu dosáhl, byl by význam pochybností jen dílčí – a vzdávat se demokracie, poněvadž je nelehká, je zbabělé východisko. Podle mého názoru nemá žádná země právo diktovat jiným, jak si mají vládnout, všichni ale máme dobré důvody k tomu, abychom se jasně vyjadřovali ve prospěch demokratických hodnot. Naše podpora nemusí být ve všech případech úspěšná, tam, kde se nám ale podaří dosáhnout změny, mělo by to být vždy směrem k většímu respektu pro jednotlivce a ke zlepšení vlády pro společnost. Demokracie je, jak dobře víme, náchylná ke všem chybám a vadám od nekompetentnosti a korupce po bloudění za nemístnými fetiši a jiné slepé uličky. Je tudíž v jistém smyslu udivující, že jsme byli ochotni postoupit řízení našich společností kolektivnímu rozumu nedokonalé a často lhostejné veřejnosti. Jak jsme mohli být tak naivní? Na tuto poctivou otázku musíme [ 109 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252939