„Dobrá, v tom případě dovol, abych se na něco zeptal: Kdy přijde tvůj slavnej návrat?“ „Brzy,“ odsekl jsem. „Aha. Jenže to říkáš už čtyři roky.“ „Z toho jsem se tři roky učil znova chodit.“ „Ronnie, tu práci musíš vzít. Už nemůžu zařizovat další rozhovory, když nelyžuješ. Lidi na tebe zapomínaj.“ Jenže já flek nevzal a toho léta mě agent poslal do kytek. Přežíval jsem z úspor a věšel příspěvky na svůj účet na Třetím oku – většinou to byly záběry, jak vzpírám nebo jak jdu na fyzioterapii, jenže těch, co na to koukali, ubývalo. Sledoval jsem, jak jejich počet padá pod milion. Pak jsem začal dělat barmana u Červenýho raka, obsluhoval jsem tam starý ochechule, který neměly ani tušení, koho mají před sebou. Bylo to k uzoufání depresivní, tak jsem nakonec zavolal do toho podniku v Utahu a dohodl se s nimi, že to na jednu sezonu vezmu. Rick, co to tu vede, chtěl, abych dával lekce extrémního lyžování. Spočítal si, že by na tom šlo něco trhnout, dokud mě lidi ještě mají v živý paměti. Extrémní lyžování s Ronniem Hawksem, držitelem zlaté medaile v závodě netradičního lyžování Big Snow a šampionem z Extrémních her. A přestože počet příznivců Třetího oka dál upadal stejně rychle jako zájem o virální videa, zabralo to. Starý fanoušci se začali přihlašovat k mýmu účtu, a dokonce vyrazili do hor, aby se ode mě naučili pár triků. On to ve skutečnosti nebyl kurz extrémního lyžování. Žádný strmý srázy, žádný chytání zadních konců lyží do rukou ani Lincolnovy kličky, nic, u čeho
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252938
by si šlo zlámat vaz nebo skončit v nemocnici. Měli jsme tu jednu upravenou sjezdovku s pár nahrnutými můstky, kde jsem učil obstarožní mileniály dělat skoky s roznožkou, rozhodit ruce a nohy a ty nejpokročilejší prohnout se dozadu. Měli jsme tu kus zábradlí na sjíždění a rampu a já jim předváděl chycení zkřížených lyží při skoku a sledoval, jak jdou jeden po druhým na zadek. Občas se mezi nima našel kluk, který po mně chtěl, abych ho naučil vývrtku nebo salto dozadu, a já si dal rukavici pod bradu, mimo dosah kamery, a ukázal jsem si na oči. „Je mi líto, člověče, máme to zakázaný,“ oznámil jsem mu, čímž jsem mu jako dával najevo, že bych to pro něj udělal, kdybych neměl streamovací kontaktní čočky. V podniku trvali na tom, že je budeme mít neustále na očích, aby se lyžaři mohli kdykoliv podívat na svět třeba očima správce vleku a vidět plochy netknutýho sněhu nebo mohli sledovat sněžnou hlídku a zjistit, kde se dá najít prašanový pole. Dnes to vypadá jako vtip – záběry, co se streamujou z našich očí, připomínají televizní kanál se špatnými dokumenty o přírodě. Člověk tam vidí jeden opuštěnej vlek za druhým, a když má hodně velkou kliku, tak osamělýho kojota, jak se vleče přes rozblácenou sjezdovku. Přijdu si tu na slušný spropitný a každou chvíli mi někdo zaplatí u baru panáka. Všichni si chtějí poslechnout, jak to bylo s tou nehodou, jakej to byl pocit letět z útesu, praštit se cestou dolů o stěnu skály, jak jsem to vůbec dokázal, že jsem si znova nasadil lyže. Pokud to jsou mí starý fanoušci, povídání natahuju, aby těch drinků bylo dost na pořádnou opici.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252938
„Bolí to jak čert,“ vykládám každýmu, kdo je ochotnej objednávat. Srazilo mě to do kolen. Ale kosti člověku srostou a nějak se z toho vylíže, protože strachu se nesmí ustupovat – ani v životě, ani v extrémním lyžování. „Jednou necháte zvítězit strach a můžete zabalit celej život,“ prohlašuju úplně stejně jako ve všech rozhovorech, co jsem poskytl po tom karambolu. Lidi chtěli slyšet, že moje nehoda je metafora jejich života: překonávat překážky, nevzdávat se bez ohledu na to, jak tvrdej byl pád. Mělo to pro ně symbolickou hodnotu, a tak se pak vraceli ke svý práci v kanceláři s představou, že mou filozofii použijou, až na ně příště zapomenou s povýšením. Na druhou stranu vůbec nechtěj slyšet, že kosti v noci strašlivě vyváděj a že kolikrát musím vykouřit koňskou dávku trávy, než se mi podaří zhulit se tak, abych dokázal usnout. Že bych si možná i navlíkl lyže a střihnul si jízdu po zábradlí, ale za živýho boha bych už nedal sjezd skalního útesu. Že když jsem podělal ten pitomej skok, oficiálně jsem tím ukončil kariéru a zbyl mi jeden kurz extrémního lyžování, pár posledních vzpomínek a pití zadarmo u Jerryho. Protože si mě lidi pořád ještě pamatujou, může večer skončit i s nějakou sněžnou kráskou. To pak zajedem dolů do Medvědího doupěte a holka může dlaněma hladit moje jizvy a prohlížet si tetování, co jsem si nechal udělat, aby zakrylo nejhorší následky zranění. „Tady si sáhni,“ nabádám je a vedu jim prsty kolem červeně zbarvený žluvy, která má roztažený křídla přes levý bok. Léčba soucitem, říkává tomu starej barman Jerry. Tvrdí, že ten držkopád byl to nejlepší, co mě v životě potkalo. „Kdybych já si mohl
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252938