s přívětivostí: sukni barvy námořnické modři těsně pod kolena, šmolkově modrý svetřík a drobné kruhy v uších. „Dobrý den, prosím, posaďte se. Tohle je Daisyina třídní učitelka.“ Nakloní se k nim mladá žena. Potřesou si rukou. Ne‑ bude jí víc než pětadvacet, rusé vlasy jí ve vlnách spadají podél obličeje, má tenké květované šaty a pod nimi opá‑ lené holé nohy. Everettová si všimne, jak se Gislingham neznatelně narovnal. Chlapi, pomyslí si, všichni jsou tak zatraceně stejní. „Kate Madiganová,“ představí se mladá žena. Mluví s mírně irským přízvukem, v očích má vepsané upřímné obavy. „Vůbec si neumím představit, čím si Masonovi procházejí. Musí to být noční můra každého rodiče.“ Alison Stevensová si odkašle. „Požádala jsem škol‑ níka, aby stáhl záznamy z kamery u školní brány. Tady je část, kterou potřebujete.“ Žena stiskne mezerník a otočí notebook směrem k nim. Na obrazovce svítí čas patnáct třicet osm, Daisy stojí u brány a mluví s tou čínskou dívkou, kterou vi děli venku na hřišti. Opodál stojí další děvče. Daisy drží v ruce aktovku. Gislingham střelí pohledem po Everettové. „Do haj‑ zlu. Napadlo vůbec někoho ověřit, jestli ji má v pokoji?“ „Neřekla bych. A teď už nás tam nepustí, abychom se podívali. Aspoň podle toho, co jsem slyšela.“ „Kdo jsou ty další dívky?“ zeptá se Everettová Kate Madiganové. „Ta blondýnka se jmenuje Portia Dawsonová. Její ro‑ diče pracují jako specialisté v univerzitní nemocnici. A ta druhá je Nanxi Chenová. Je to Američanka. Její
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252557
otec je profesor, tuším politologie. Jsou tady teprve od Vánoc.“ „Tak se mi zdá, že se Daisy drží lepší společnosti,“ po‑ dotkne Gislingham. Alison Stevensová si ho obezřetně prohlíží. Neví, jest‑ li tím něco naznačuje, nebo jen konstatuje. „To je v téhle čtvrti normální, pane konstáble. Spousta dětí má rodiče akademiky. Jeden z nich dokonce získal Nobelovu cenu.“ „Mám dojem, že jsme Nanxi zahlédli venku,“ ozve se Everettová. „Mohli bychom s ní mluvit?“ „Zavolám její matce a ujistím se, jestli jim to nevadí.“ „A co Portia Dawsonová?“ „Rodiče ji od středy nechali doma. Zjevně je silně roz‑ rušená. Navíc je konec školního roku, moc toho neza‑ mešká, takže jsem nic nenamítala. Zavolám jim.“ Na monitoru si Daisy povídá s Nanxi až do chvíle, kdy dívku v patnáct čtyřicet devět přijede vyzvednout její matka. V patnáct padesát dva se objevuje Leo. Jde s hlavou skloněnou a rukama v kapsách. Podle toho, co vypozorují, s Daisy nepromluví. Daisy se dívá, jak bratr projde kolem. Když je kus od ní, hodí si aktovku na ra‑ meno, vyrazí za ním a zmizí ze záběru. Je to naposledy, kdy ji vidí. Žádná další kamera na cestě mezi školou a Canal Manor není. „Paní Stevensová,“ pokračuje Everettová. „Je něco, co nám o Daisy můžete říct? Jak na tom v poslední době byla? Netrápilo ji něco? Nevíte o něčem?“ „Řekla bych, že k tomu by vám mohla říct víc tady Kate.“ Gislingham se na ni obrátí. „Všechno, na co si vzpo‑ menete, nám moc pomůže, slečno Madiganová.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252557
Everettová v duchu zavyje. Kristepane, on už si stačil i všimnout, že nenosí prstýnek. Kate vypadá utrápeně. „Ani neumím vyjádřit, jak jsme všichni zničení. Děti celé ráno proplakaly. Daisy je velice milá dívenka — chytrá a dobře vychovaná. Je hodně oblíbená. Radost ji učit.“ „Ale?“ „Jak to myslíte, ‚ale‘?“ „Promiňte, měl jsem dojem, že bude následovat ně‑ jaké ‚ale‘, to je všechno.“ Kate Madiganová pohlédne na svou nadřízenou. Ta přikývne. „No,“ pokračuje, „všimla jsem si, že se jí poslední do‑ bou mírně zhoršil průměr. Nebylo to nic dramatického — pořád se bez námahy udržela v první třetině. Ale připa‑ dala mi zamlklejší než dřív. Jako by ji něco zaměstnávalo, možná trápilo.“ „Nemluvila jste s ní o tom?“ „Zkoušela jsem to. Spíš jen tak letmo, mimoděk, abych ji nevyplašila. Tvrdila, že je všechno v pořádku.“ „A věřila jste jí to?“ Kate se dál tváří ustaraně. „Nejspíš jsem měla po‑ chybnosti. Z jedné nebo dvou zmínek jsem usoudila, že už není tak spokojená doma. Ale nebylo to nic vážného,“ dodá rychle. „Nic, co by naznačovalo, že jí hrozí nějaké nebezpečí.“ Pak se začervená. „Hodně jsme spolu mlu‑ vily o knížkách. Přišlo mi, že Masonovy takové věci ne‑ zajímají. Ale vím, že na ten večírek se moc těšila.“ „Když jsem s ní naposledy mluvila já, měla velice dob‑ rou náladu,“ vloží se do toho ředitelka. „Vyprávěla mi, jak se těší na prázdniny a co všechno bude podnikat.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252557