s přívětivostí: sukni barvy námořnické modři těsně pod kolena, šmolkově modrý svetřík a drobné kruhy v uších. „Dobrý den, prosím, posaďte se. Tohle je Daisyina třídní učitelka.“ Nakloní se k nim mladá žena. Potřesou si rukou. Ne‑ bude jí víc než pětadvacet, rusé vlasy jí ve vlnách spadají podél obličeje, má tenké květované šaty a pod nimi opá‑ lené holé nohy. Everettová si všimne, jak se Gislingham neznatelně narovnal. Chlapi, pomyslí si, všichni jsou tak zatraceně stejní. „Kate Madiganová,“ představí se mladá žena. Mluví s mírně irským přízvukem, v očích má vepsané upřímné obavy. „Vůbec si neumím představit, čím si Masonovi procházejí. Musí to být noční můra každého rodiče.“ Alison Stevensová si odkašle. „Požádala jsem škol‑ níka, aby stáhl záznamy z kamery u školní brány. Tady je část, kterou potřebujete.“ Žena stiskne mezerník a otočí notebook směrem k nim. Na obrazovce svítí čas patnáct třicet osm, Daisy stojí u brány a mluví s tou čínskou dívkou, kterou vi děli venku na hřišti. Opodál stojí další děvče. Daisy drží v ruce aktovku. Gislingham střelí pohledem po Everettové. „Do haj‑ zlu. Napadlo vůbec někoho ověřit, jestli ji má v pokoji?“ „Neřekla bych. A teď už nás tam nepustí, abychom se podívali. Aspoň podle toho, co jsem slyšela.“ „Kdo jsou ty další dívky?“ zeptá se Everettová Kate Madiganové. „Ta blondýnka se jmenuje Portia Dawsonová. Její ro‑ diče pracují jako specialisté v univerzitní nemocnici. A ta druhá je Nanxi Chenová. Je to Američanka. Její
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252557