jí neprozradil to s jeho úlohou pro jejich rasu a budoucnost. Něco jí ale odtajnit chtěl. Vytáhl kresbu s její podobou a strčil jí ji před oči. „To kvůli tomuhle? Co plánuješ, Axi? A jak vůbec dokážete být…“ zaútočil na ni pak triumfálně už jen prozrazením její totožnosti. Žena prudce vstala a vztekle reagovala: „Je to právě teď nutné rozebírat? On možná trpí nebo udělal chybu, kterou nedokáže sám napravit. Pěstouni utekli a my tu tlacháme, místo abychom se chlapci pokoušeli pomoci. Moc strkáš nos do cizích záležitostí, Alanbirde. Uvědom si, že i tvůj dar má stinné stránky. Tak nám ponech právo být rovněž nedokonalé. Nic zlého jsme neprovedly. Jeden vystrašený zlobivý kluk se nepočítá, když navíc zranil mého…“ Andraxela se kousla do rtu a odmlčela se, načež se bez okolků přenesla do chlapcova pokoje. Alanbird to předpokládal, tak se tam objevil v závěsu za ní. Anvivia se matky nikdy nebála, nyní ji však našel třesoucí se pod pohledem té, o níž nevěděla, že sdílí její tělo. „Viv, prosím tě, necháš nás o…“ pokusil se ji zcela zbytečně ochránit, protože vzápětí zmizela ve vedlejším pokoji. Sám ovšem k nelibosti Andraxely, snažící se ho vypakovat z místnosti, na její nepříjemný pohled patřičně nereagoval. Povzdechla si tedy a rezignovala. Pak se tam objevila jakási divně nehmotná vedle Asirty, která se rozhlížela kolem. Vázy s růžemi ji dojaly a pohled na nehybné tělo chlapce rozlítostnil. Alanbird v šoku zíral na zdvojení své matky, které nechápal. Ale hodlal se na to zeptat bratrů. Nyní však pozoroval, jak se Andraxela 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252308
přemístila nad rakev, aby bez problémů pronikla dovnitř. Asirta ji následovala, ale tak, že z bezpečné vzdálenosti hleděla dolů. Tvářila se zamyšleně i lítostivě, zatímco Andraxela se věnovala zkoumání. Po chvíli se vynořila ven a obě se přemístily k muži, jehož tvář stále vyjadřovala údiv. „Žije. Dýchá, má pulz, všechno funguje normálně. Až na jednu věc. Vědomí je fuč. Pokud by jen spal, zachytila bych nějaké impulsy, třeba obsah snů. Jako se to stává u Sir, když spí a já ji hlídám. Ale on je prázdný. Jako bez duše…“ zněla mu v hlavě její nepříjemná telepatická slova. Asirta se tiše rozplakala: „Co jsi to provedl? Neměla jsem s tebou mluvit o té věci se zánikem planety a o všem kolem toho! Tak jsi toužil po vědění… Copak jsi udělal se svou myslí? Co sis přál? Kdopak ti ublížil, Angile?“ Andraxela se ostražitě rozhlížela a větřila jako zvíře, ač stále vypadala lidsky. Alanbird byl fascinován tím, co vidí. Už si byl i celkem jistý, kdo za tím stojí. Jenom neznal princip toho všeho. Sledoval, jak matka zničeně chodí sem a tam v co největší blízkosti schrány s chlapcem a chápal její žal. „Chlapec bude určitě opět v pořádku, Sia. Ničeho se neboj, ano?“ snažil se ji uklidnit, ale jak sám věděl, bez důkazů o tomto tvrzení neměl šanci uspět. Splynula s Andraxelou a nepřítomně odsekla: „Mé city nejsou tvoje starost.“ A zrovna, když se do pokoje vracela Anvivia, žena s dvojí duší zmizela. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252308
Asirta upřeně hleděla do naprosto stejných očí, jaké měla ona sama. Andraxela se tvářila také stejně. Obě měly v pohledu naprosté zoufalství. Nemluvily, jen zíraly. V duchu si promítaly totéž. Včerejší setkání s Angilem. Ty krásné chvíle, kdy ho zachránily, povídaly si s ním a on je pak objímal. Stav chlapce je zdrtil a Andraxela navíc vnímala v jeho pokoji něco podivného. Jakousi děsivou moc, před níž musela utéct. V podstatě ani neslyšela Alanbirdova slova. Nyní jí bylo rovněž jedno, že Zpovědník očividně touží po zjištění podrobností jejích úprav i spojení s Asirtou. Všechno ztratilo smysl. Pro obě ženy. Sice stále doufaly, že bude chlapec zase v pořádku, ale jelikož už zažily nespočet zklamání, nevěřily
na zázraky.
Bolest
v srdcích
obou
byla
nezměrná.
Andraxelu drtila hlavně bezmoc. Musely čekat, nechat věcem volný průběh. Ale ona měla ráda boj, kdy byl její nepřítel živý a skutečný, aby mu mohla jedním pohybem useknout hlavu. Bavila ji strategie a zahnání oběti do kouta. Jenže co s tím, který byl zcela neznámý? A ani Anvivia, proslulá a nesmírně schopná dětská lékařka, nic nezmohla. Asirtě už párkrát zemřelo dítě, nicméně Angilova nehybnost na ni působila o dost hůře. Sama to nechápala. Andraxela už vůbec, přesto se cítila stejně. Ve světle hrůzy, které byly před chvílí svědkem, jim to naplno došlo. Milovaly ho tak, až je to kvůli chlapcovu věku nesmírně děsilo. Ale ještě více obava, že už možná nevyroste. Nemá budoucnost. Stejně jako Anaxia. Radost z chvil 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252308