Jindřich Malšínský
98
„Neměl bys tolik jíst, Vendelíne!“ Skončila matka otcovo mudrování. Opatrně jsem se vmísila do jejich hovoru. Na vsi jsem slyšela, jak Hedvika povídala Žahourkové, že četla ve Vodnických novinách, že se hledá k Hejtmanovi vodník s praxí. Místo je dobře placené, bydlení a stravování zajištěno. Maminka ožila a dodala, že by ráda věděla, kdo mu bude vařit. Tatínek odložil na stůl brýle a ironicky dodal, že by neměl nic proti tomu, kdyby se toho ujala. Maminka po něm hodila utěrkou, ale já jsem poznala, že o tom začala vážně uvažovat. Mně pak řekla, že by to nebylo marný. Já bych jí pomáhala, aby se nedostala do řečí a táta na ni nezačal žárlit. Šly jsme se tam podívat, ale nikde nikdo, u chalupy rozbité okno, dveře vyvrácené a ve světnici se rozhlížela Žahourková, co by dala do košíku. Když nás uviděla, zřejmě jí bylo stydno, rychle položila budík na poličku a jakoby nic nám vysvětlila, že začaly růst houby. Macháčková jich včera našla plný košík. Jo, odvětila maminka, my jsme si taky řekly, že pytlík sušených hub by se hodil. Vlaštovky letos odletěly dřív než jindy a to se říká, že zima je za dveřmi. Našly jsme plný košík praváků, několik křemenáčů, suchohřibů a lišek na smaženici a tatínkovi bedly na řízek. Druhý den jsme se k Hejtmanu vypravily na zvědy znova. Přišly jsme zřejmě pozdě, protože „na houby“ šly všechny ženy ze Staňkova a okolí. Třetí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252119