Hvězda Severu (Ukázka, strana 99)

D. B. John Jakmile policisté odešli, ženy kolem ní se lehce uvolnily. Scéna, která se právě odehrála, jako by částečně rozptýlila jejich obavy. Každopádně přestaly odvracet zrak, jakmile se na ně paní Mun podívala.

Pozdě odpoledne získala obloha sytě oranžový nádech a z Mandžuska sem přivanul mrazivý severák, jenž vířil vrstvy uhelného mouru v rozích nádraží. Lidé však dál stáli ve stínu neosvětlených nástupišť a čekali na vlaky, které nejezdily podle žádného jízdního řádu. Na věži s hodinami se rozsvítilo elektrické světlo a ozářilo tvář Velkého vůdce.

Na tržišti se mezi zbožím a penězi začaly mihotat modravé světlušky tužkových svítilen. Paní Mun prodala všechny rýžové koláčky kromě tří, a tak začala rolovat rohož. Prsty měla zkřehlé chladem a kolena bolestivě oteklá. V zástěře měla dnešní tržbu, která čítala přes dva tisíce wonů. Chtěla se z úspěšného prvního dne radovat, jenže ji trápilo vědomí, že si mezi trhovkyněmi nenašla žádné přítelkyně. Kudrnatá byla jediná, kdo ji dnes oslovil jako první.

Nedokázala odolat pokušení podívat se na vydělané peníze, a tak pootevřela kapsičku a začala konečky prstů odpočítávat bankovky.

Vtom na ni padl stín.

Přímo nad ní stál jeden z výrostků. Paní Mun před ním ucukla jako před divokým prasetem a zakryla si kapsu cípem kabátu. „Prý máte nejlepší rýžové koláčky ze všech,“ řekl chlapec tiše. Světlo z čísi svítilny mu na vteřinku ozářilo obličej. Měl rozostřený pohled a v ústech mu chyběly zuby. Byl hubený jako komár a měl bezbarvé prsty, které vypadaly jako větve korálu.

Vypadal tak ztraceně a bezprizorně, že se ho paní Mun zželelo. „Tumáš,“ řekla a dala mu poslední rýžové koláčky zabalené v novinách.

Chlapec se usmál a ona si až teď všimla, jak strašně je mladý.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252085

HVĚZDA SEVERU

„Můžu vám zaplatit tímhle,“ řekl, rozevřel dlaň a ukázal čtvereček složeného papíru velký jako poštovní známka. „Copak to je?“ „Pinktu,“ odvětil chlapec prostě.

Paní Mun se na něj nechápavě zadívala. „Běž,“ poručila mu.

Mladík popadl jídlo a utekl.

Vedle ní se ozval řezavý zvuk. Paní Mun chvíli trvalo, než si uvědomila, že je to smích whiskové báby na sousední rohoži. „Ty hlupačko,“ zasípala přes chraplavý chechot. „Ten kluk se úplně pomátl. Za jediné psaníčko pinktu pořídíš dvacetikilový pytel rýže.“ Smích přešel v mokvavé kuckání. Žena vykašlala hlen a vyplivla ho na zem. Paní Mun zavřela oči. „Co je to pinktu?“ zeptala se a ani se neobtěžovala skrývat zhnusení. „To se dozvíš.“ Vtom se ozvalo pronikavé zahvízdání a tržnice ztichla. Paní Mun si myslela, že píšťalka ohlašuje příjezd vlaku, ale pak si všimla, že se poslední zbylí zákazníci rozprchávají na všechny strany jako hejno zajíců. Náhle se všude ozývaly naléhavé hlasy; ženy klely a úpěly. „Být tebou, tak se ani nehnu,“ poradila whisková bába paní Mun. „Všechny trhovkyně zůstanou na svých místech!“ linul se z tlampače ocelový hlas. „Zůstaňte tak, ať na vás vidím.“ Tržnicí začalo procházet asi dvanáct uniformovaných policistů se silnými svítilnami. Ženy zběsile zašívaly peníze a neprodané zboží. Kvapně předávaly tržbu komplicům a pomocníkům, kteří vzápětí mizeli ve stínech pod mostem a podél trati.

Policisté pročesávali tržnici a svítili baterkami trhovkyním do očí. Byli mezi nimi i dva staří známí – seržant Čang a ten s obličejem placatým jako lopata. Vypadalo to, že doprovázejí nějakého vysokého činitele, lysého muže s tak kostnatými 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252085

D. B. John lícemi, že vrhaly stín přes půlku jeho obličeje. Na sobě měl hnědou blůzu zasloužilého straníka. Jeden z policistů mu pomohl vystoupit na dřevěnou bedýnku. Muž těkal očima mezi jednotlivými uličkami. Všechny trhovkyně na něm visely pohledem. „Z nařízení Ústředního výboru Korejské strany práce,“ vyštěkl pohlavár, „nesmí na jakémkoliv tržišti prodávat jakákoliv žena pod padesát let. Tento předpis vstupuje v platnost ihned.“ Ženy se na sebe podívaly. „To už se zase mění pravidla?“ zabručela whisková bába. „Jaký praštěný důvod si vymysleli tentokrát?“ přidala se další.

Paní Mun zvedla ruku a zakryla si oči před svítilnami. Slyšela, jak seržant Čang mumlavě sděluje pohlavárovi, že se nové pravidlo na tomto tržišti nikoho netýká, ale pohlavár si v tu chvíli všiml Kudrnaté. Zvedl ruku, ukázal na ni a policisté na ni namířili všechny svítilny. Kudrnatá v jejich ostrém světle vypadala velmi drobná a křehká, jako laň uvízlá v oku pytláka. „Vstaň, občanko.“ Jeden z policistů k ní přistoupil a sebral jí propustkovou knížku. „Jmenuje se Ong Sol-čo,“ prohlásil. „Osmadvacet let.“ „Kde oficiálně pracuješ, Ong Sol-čo?“ dotázal se pohlavár.

Kudrnaté se z tváře vytratil milý úsměv. Hledala před sebou pohlavárovu tvář, jako by doufala, že se jí ho podaří usmlouvat, jenže kužely světla ji oslepovaly. „V továrně na vinylon 15. dubna.“ „Ty jsi textilní dělnice?“ „Pane…“ „A jakpak je možné, že státní textilní dělnice prodává na vlakovém nástupišti jídlo za účelem soukromého zisku?“ Za Kudrnatou stála její dcera a zírala na matku skelnýma zděšenýma očima. Kudrnatá viditelně zbledla a naklonila hlavu na stranu, jako by dostala facku.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS252085