Když mě míjel, mrštil jsem sukovicí přímo proti němu. Měli jsme oba smůlu. On větší. Padnul ani se nehnul a já na něj s lítostí civěl, jako bych ránu dostal sám. Ovšem s hrdostí. Dokázal jsem to bez pušky, obyčejným klackem. Lovci mě obklopili a nastalo trapné ticho. Moji radost se mnou kupodivu nikdo nesdílel. Jen několik opatrných slov uznání, jinak bylo dusno. Potom přišel jejich velitel nebo hospodář, zkrátka vůdce lovecké smečky, a docela obyčejně mi vynadal. „To je surové a nehumánní!“ vykřikoval hněvivě. „Porušil jsi veškeré zásady myslivecké etiky!“ Později se trochu zklidnil, poplácal mě smířlivě po rameni a dal najevo pochopení pro moji mladickou nerozvážnost. Pousmál se, i já se trochu křečovitě pousmál, a tím to skončilo. Pro něho. Ale ne pro mě. Jako bych šlápl z bláta do louže. Z jednoho zeleného světa jsem se ocitnul v druhém zeleném světě, tolik podobnému prvnímu. Naštěstí jsem znal ještě jiný zelený svět. Svůj. Ten se od těchto dvou zásadně lišil. V hlavě mi ležel zajíc. Cítil jsem veliké příkoří a nespravedlnost. Kdo z nás byl skutečný lovec?
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251973