98 ������������������������������������������������������������������������������������������������������
„Dobře,“ řekl na konci rozhovoru Cihlář. „Na odjezdu se tedy ještě domluvíme. Na pátek to zkusíme domluvit. Zatím na shledanou.“ Své mohutné tělo nechal se žuchnutím spadnout na kolečkovou židli a odrazem se vsedě přesunul naproti mladé koncipientce. Poškrábal se na bradě a zvědavě se na svou podřízenou podíval. „Právě mi volal klient. Na čtvrtek odpoledne je domluvena schůzka se SolarJesem. Mají zmocnění od vlastníka. V pátek ráno se snad sejdeme s policií. Mělo by to být jen takové informativní setkání a nahlédnutí do spisu.“ „Ohledně toho požáru, nebo té sebevraždy?“ „Obojího, pokud to půjde. Vlastně nevím. S policisty mluvil Hart. S tou sebevraždou jsem to mimochodem nemyslel vážně, šlo o nešťastnou náhodu. Přečtěte si tu zprávu o právní prověrce, nastudujte si všechno o právech poškozeného v trestním řízení a taky se obecně podívejte na neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy. Ohledně výpovědí těch nájmů jsme strašně na vodě. Připravte potřebné plné moci od klienta a zamyslete se, co si ještě nachystat. Vše potřebuji do zítřka do večera.“ Mladá koncipientka si zuřivě zapisovala do psacího bloku a kývala hlavou. „Vzhledem k načasování bude nejlepší přespat ze čtvrtka na pátek někde v Jeseníku. Doufám, že to pro vás není problém.“ Siréna se na Cihláře podívala, jako by nerozuměla, o čem mluví. Jistěže svoji práci zvládne. „Ne,“ hlesla jen. „Díky. Informace o odjezdu vám dám vědět zítra večer, poté co mi sdělíte výsledek vaší rešerše. To bude vše,“ uzavřel Cihlář. Mladá koncipientka dopsala několik poznámek, zvedla se ze židle, zasunula ji na původní místo a udělala několik kroků ke dveřím. Pak se zarazila. „A s Čeňkem Kohoutem se tedy domluvíte?“ zeptala se.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251901
99 ������������������������������������������������������������������������������������ Kapitola 11
„Ano. Rovnou mu zavolám,“ odpověděl Cihlář. „Děkuju,“ řekla Siréna. Usmál se. „Jsem zvědavý, jaké mají na Jesenicku bary,“ dodal ještě. Koncipientka zvedla obočí, zakroutila hlavou a odešla z kanceláře. Cihlář se usadil k počítači a ještě chvíli nehnutě přemýšlel, jestli při poslední větě nezahlédl na Siréniných ústech nepatrný úsměv, kterým by mu naznačovala, že se na pracovní cestu přece jen těší, že počítá večer s nějakou tou skleničkou a že by jí možná nevadil ani společný pokoj. Nakonec se přiklonil k závěru, že nic takového neviděl. Václav Smutný pozoroval červené tašky střech okolních budov, žižkovský vysílač, mrakodrapy na Pankráci a modrou oblohu. Široký výhled sice znamenal o pět procent vyšší nájemné než v nižších podlažích a on jako finanční ředitel QLC proti zbytečnému výdaji kdysi protestoval, teď však uznával, že poměr peněz a získané hodnoty nebyl tak špatný. Vstal ze židle a popošel k oknu. Byl večer, ale venkovní teplota se v rozpáleném městě ještě blížila třicítce. Uvnitř budovy hučela klimatizace, takže aby zjistil, jak je na ulici, mohl buď několikrát kliknout myší a získat přesný údaj, anebo se zvednout, popojít k oknu a podívat se, jestli má někdo přes tričko oblečené ještě něco navíc. To udělal a data, která získal, byla jednoznačná. Stále horko. Kanceláří prošel k recepci vyzdobené obrazy a čerstvými květinami, kde si do kelímku načepoval studenou vodu. Recepční už byla pryč. Podíval se na hodinky a zjistil, že je pět minut po sedmé. Měla štěstí. Cestou zpátky prošel kolem prázdných stolů. Nezaměstnávali mnoho lidí, takže kdyby nebylo luxusních kanceláří pro
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251901
100 ����������������������������������������������������������������������������������������������������
představenstvo, moc prostoru by nepotřebovali. Tříčlenný management úkoloval deset analytiků, pár sekretářek a jednoho firemního právníka a na cokoli dalšího si najímal externí dodavatele. Když se nějaký nový investor zeptal, jestli tým není příliš malý, odpověděli mu, že nezáleží na počtu lidí, ale na tom, aby pracovali se správnými informacemi a věděli, co s nimi dělat. To a výsledky za posledních pět let jako vysvětlení obvykle stačilo. Vrátil se za stůl a otevřel rozpracovanou tabulku s finančními analýzami. Jeho svět tvořila čísla. Má dáti, dal, náklady a příjmy, současná a budoucí hodnota. Svět, který miloval. Zvlášť pokud podtržené číslo vpravo dole mělo takovou hodnotu, na jakou se díval nyní. Usmál se a dokument zavřel. S kapitálem, který firma ovládala, se daly dělat velké věci, a proto do ní před pár lety zamířil. Nikdo pořádně nevěděl, odkud se v devadesátých letech objevily peníze na první akvizice, a tajemné začátky společnosti byly terčem spekulací ekonomických novinářů, pokaždé když se o QLC psalo. Jednoho dne byla skupina na světě a začala obchodovat. Nejdřív koupila papírnu, pak řetězárny a hned poté zemědělské družstvo. O rok později postavila nákupní centrum. Pak se nákupy a prodeje roztočily ve zběsilém tempu a po čase se na začátky společnosti už nikdo neptal. Stejně by se nic nedozvěděl. Na Smutného stole stála v bílém rámečku fotografie z uzavírání první transakce, kterou brzy po svém nástupu do skupiny dokončil. Třásl si na ní rukou s manažerem irského průmyslového konglomerátu, jenž později zkrachoval. Vedle stáli nejbližší kolegové. Na jedné straně se usmíval Tomáš Foltýn, předseda představenstva QLC, vysoký muž se širokým úsměvem, prořídlými vlasy a řetízkem na krku, kterému táhlo na šedesát, ale do důchodu se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251901