II. Zajatecká každodennost
97
lišící od té táborové.237 Josef Neugebauer byl na statku, kam ho přidělili, posazen ke stolu a obdržel porci, kterou nemohl ani sníst.238 Václav Menger ochutnal vynikající boršč.239 Nejobvyklejším pokrmem zůstávaly kašovité pokrmy, popřípadě rýže, výjimkou nebyla houbová jídla a někteří zajatci si pochutnávali na švestkových nebo meruňkových knedlících, popřípadě si upekli závin. K jídlu dostávali většinou hovězí, méně často vepřové, na jihu skopové maso nebo si přilepšovali lovem zajíců, jejichž maso Rusové konzumovali jen s velkým odporem, jiní ochutnali želví maso. Někdy trvalo dlouho, než se zajatci (a jejich organismy) vyrovnali s předchozím hladověním.240 V zajetí i později v legiích se muži setkávali s kvasem, jenž se připravoval z chlebových kůrek, které namočené ve vodě kvasily po dobu jednoho měsíce. Vychlazený kvas se pil jako osvěžující nápoj, jinak se používal k dochucování jídla místo octa. Karel
237
„Dali nám klobásu, bílý chléb, rajská jablíčka, tabák a stále se nás na něco vyptávali… Měl jsem s sebou ‚brótsak‘, který za chvíli byl plný bílého chleba, okurek, rajských jablíček apod. Bral jsem všechno a v duchu jsem se již těšil, jak se budou kamarádi radovati. Vždyť jsme zakusili hladu v lágru až hrůza.“ J. ŠAFRÁNEK, Jak jsme stavěli telegrafní tyče v Kyjevě, in: A. ZEMAN a kol. (eds.), Cestami II, s. 176–177. 238 „Usadili nás totiž s Polákem k jednomu stolu a postavili naň obrovskou mísu, asi jako náš škopek na nádobí, s jakýmisi knedlíky, menší mísu s polévkou, pak asi tak dvě kila slaniny, dva bochníky chleba, několik melounů a pořádný džbán kávy.“ Josef NEUGEBAUER, Z Krymu do Rumunska, in: A. ZEMAN a kol. (eds.), Cestami II, s. 293. 239 V. MENGER, Franta Ulejvka. Z vypravování legionářského vysloužilce, nižního čina československé armády v Rusku, účastníka sibiřské anabase, Sibiřská pětka I, 1925, č. 3, s. 9. Josef Dvorecký vzpomíná na ruskou kuchařku, která „vyčistila svůj jemný dívčí nosánek do dlaně“ a pranic jí nevadilo, že zrovna drtí rajská jablíčka při přípravě boršče; Josef DVORECKÝ, Na ruské ekonomii, in: A. ZEMAN a kol. (eds.), Cestami II, s. 255. 240 „Co se týče stravy, musím se přiznat, že to trvalo měsíc, než jsme se trochu zajedli. Třeba bylo kousek masa denně, když ne denně, tedy přes den, polívky bylo dost, nějaký brambory nebo guláš, ale většinou všechnu tu stravu převládala kaše ať již z jáhel nebo z rýže, přece byla nejlacinější.“ O. BRŮNA – O. JURMAN (eds.), Legionářská odyssea, s. 18.
Bratrstvo_2 vyd_tisk indd 97
31 08 2018 12:22:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251691
98
Kapitola druhá: V zajetí
Čížek dostával kvas společně se syrovou cibulí k snídani.241 Zajatci okusili kumys, zkvašené kobylí mléko. Pálenka byla vzhledem k stále trvající prohibici nedostatkovým zbožím, přesto se jim někdy podařilo dostat se k domácí samohonce.242 I na čaj si mnozí zajatci zvykli a rychle převzali místní zvyky. Karel Vaněk je označuje za opice: „A naši lidé se akomodují rychle jak opice; přivykli si z nouze pít tu kalnou, špinavou vodu, nazývanou pyšným slovem ‚čaj‘.“243 Potíže s oblečením na práci byly podobné jako v lágrech,244 ne vždy se zajatcům podařilo si opatřit nové oděvy, ať už letní, nebo zimní.245 Zajatci se seznámili s životem Rusů do posledního detailu, včetně proslavených parních lázní (baňa) či těch velkokapacitních, popřípadě ruských městských lázní. Jak v zajateckých táborech, tak na práci byly potíže s hygienou dutiny ústní a zubů, kartáčků byl nedostatek, stejně tak zubního prášku – bylo nutno improvizovat, například ručníkem omotaným okolo prstu. Jak se vesničané k zajatcům chovali? Karel Vaněk předestřel zajímavou teorii, která se dotýkala dobrého chování některých ruských rodin. Ty totiž měly otce, bratry atp. v rakouském nebo německém zajetí a údajně se k rakousko-uherským vojákům chovaly slušně s nadějí, že se někdo v Rakousko-Uhersku nebo Německu bude dobře starat o jejich rodinné příslušníky.246 Místní vnímali příchozí cizince někdy jako hrozbu, jindy 241
Vzpomínky Karla Čížka z Březí, in: J. OLEJNÍK a kol., 1914–1920, s. 59. „… zalovil v kapsách krátkého otřelého zimníku a vytáhl odtud pracně láhev nažloutlé samohonky. Přidržuje ji proti světlu, mlaskl zálibně, až se Štroukalovi sliny sbíhaly.“ P. FINK, Válčící národ, Praha 1925, s. 51. 243 K. VANĚK, Charašó, s. 126. 244 „Oděv náš schátral a chodili jsme jako cikáni v roztrhaných hadrech a lýkových ‚čuňatech‘ na nohou.“ Florien ZAPLETAL, Na krasnopolskych rudnikách, in: A. ZEMAN a kol. (eds.), Cestami II, s. 264. 245 „Nás chazajn, kterého jsme všeobecně zvali děduška, koupil nám kožichy a plstěné válenky.“ J. MATĚJČEK, Na Volze, s. 212. 246 „Není tu ve vsích jediné chalupy, aby neměli u nás nebo v Německu někoho z rodiny v zajetí; jsou přestrašení mukami, o jakých píší noviny, že se jich zajatcům dostává, a ptají se, proč to naši dělají. Hostí nás mlékem, čajem, masem; snesou 242
Bratrstvo_2 vyd_tisk indd 98
31 08 2018 12:22:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251691
II. Zajatecká každodennost
99
jako vítanou pomoc do hospodářství. Často se ve vzpomínkách a později v románech objevuje, že ruští venkované považovali pod vlivem popů zajatce za čerty a hledali, jestli Avstrijci nebo Germánci nemají rohy a kopyta,247 divili se, že zajatci mají dvě oči a ne jedno, jak při kázání vykládal kněz: „… kozáčtí kluci mě přijali dosti vřele a učí mě již jezditi na koni. Divili se, jak mohu být Austriec, když mám dvě očí; pop prý kázal, že jsme jednoocí a že máme rohy…“248 Stejně jako ruské hospodářství a zemědělství postrádalo muže, kteří bojovali na frontě, též ruské ženy pociťovaly absenci živitelů rodin, manželů a milenců.249 Mnozí zajatci se stali „náhradníky“. Na venkově vznikala i přes počáteční problémy s komunikací četná válečná manželství.250 Josefu Neugebauerovi, toho času na útěku, nabízela jedna vdova manželství ihned po seznámení.251 Skutečné válečné vdovy nebo tzv. soldátky všechno, ale upokojit se nedají; na jejich tvářích zůstává vidět, že se tak pokouší uplatit osud, aby k jejich zajatci byl také milosrdný.“ K. VANĚK, Charašó, s. 123. 247 „Na nádraží se na nás přišla podívat velká část Oděsy. Byli jsme prvními zajatci v tomto městě, a proto jsme se ani nedivili, když si nás ruský lid zvědavě prohlížel. Nic na nás nebylo. Tváře bílé jako jejich, ani kopyta na nohou jsme neměli, a když jsme jim zodpověděli otázku, jestli u nás svítí také slunce a hvězdy, kladně, zcela uspokojeně řekli si každý pro sebe ‚adinakovo‘. Stejně jako u nás.“ J. HRUŠÁK, U německých kolonistů, s. 271; srov.: Václav RYPL, Války rub a líc. Ze vzpomínek ruského legionáře, Praha 1929, s. 64; J. MÁCHA, Legionářské a jiné humoresky, s. 11n. 248 K. VANĚK, Charašó, s. 107; srov.: V. MENGER, Franta, Sibiřská pětka I, 1925, č. 3, s. 10. 249 Pro Čechy byla přítomnost žen na pracovištích příjemnou změnou, v táborech byl kontakt s ženami omezen na minimum, a jak vzpomínali vojáci, takové prodavačky pečiva mnoho šarmu nepobraly: „A ty ženský, co přišly do lágru s bulkama nebo pirohama, byly obyčejně tak starýho vydání, že tě na všechno miliskování přešla všechna chuť. O potom, oni vám ty báby si mazaly vlasy tím slunečnicovým olejem a to jim ty hlavy tak smrděly, že tě přešla chuť se k takové ženské přiblížit.“ V. MENGER, Franta, Sibiřská pětka I, 1925, č. 3, s. 9. 250 Zkomolené věty jako například „Zdrástvujte, krásná děvočka“ nebo „krasívo voňaješ“, o nichž se mluvčí domníval, že jsou rusky, nemohly u ženského publika vzbudit nadšení, první znamenala: „Zdravím vás, rudá dívko“ a druhá „krásně páchneš“, R. VLASÁK, Veselá anabase, s. 117. 251 J. NEUGEBAUER, Z Krymu, s. 296.
Bratrstvo_2 vyd_tisk indd 99
31 08 2018 12:22:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251691