z toho bylo zle. Protože, jak jsem poznal, většina hrozných věcí páchaných na tomto světě je nejtěžší pro lidi, kteří se jich dopouštějí, ve skutečnosti je to násilí proti sobě samému. Říkáš, že ti to bylo proti srsti? To mě nezajímá. Že to bylo těžké? Nezajímá. Že tě bolelo tyhle věci dělat – že tě to bolí pořád? Ode mne se milosti nedočkáš. Nemůžu to popírat. Na těch pouhých pár minut, svým malým způsobem – byť nijak, ani na okamžik neporovnávám naše skutky –, jsem se ocitl v oblasti dědečkovy gravitační síly, pocítil sémě jeho krutosti, a celý život strávím tím, že se ho budu snažit vykořenit.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251489
19 jaro roku 1945 bylo či mělo být dobou účtování s tím, čeho je náš živočišný druh schopen. Během předchozích šesti let zmizelo padesát milionů duší v peci tak hluboké, že by zpražila veškeré pokusy změřit svou velikost, jež spekla mozek a zanechala jen netečný, žíhaný prach, jaký nemůže mít žádnou analogii, nemůže být zúčtován, a ze které jsme nemohli čerpat žádnou spásnou pravdu. Zbývala jenom zjevná fakta, zaznamenané údaje, výčet událostí a pohnutek natolik otřesných, tak emocionálně rozporuplných, že se snad týkaly jiného světa, nějaké říše, ze které byly lidství a rozum chirurgicky odstraněny. Vyrostl jsem v tomhle stínu; rok 1945 u nás ve skutečnosti nikdy neskončil. Přitahován jako můra k našim rodinným svárům, hypnotizován prokletou lidskou rasou, nezbývalo mi než prodlévat – a divit se. V posledních dnech třetí říše, například když otřesy ran těžkého dělostřelectva Rudé armády rozcinkaly křišťál v prostorách říšského kancléřství v Berlíně, trávil ministr propagandy Goebbels dlouhé hodiny po obědě tím, že předčítal Hitlerovi životopis Fridricha Velikého od Thomase Carlylea. Jako kdybych je viděl: Hitler možná sedí na konci švestkově zbarvené pohovky, hlavu si podpírá pravou rukou a nepřítomně krouží prstem uprostřed čela; Goebbels v pohodlném
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251489
křesle naproti němu, nohu přes nohu, v krbu přátelsky praská a syčí oheň… A tady, v jedné z dokonale vybavených místností pancéřovaného, železobetonového bunkru pod kancléřstvím (pouhých šest let poté, co projel před zraky patnáctiletého chlapce stojícího za těžkým modrým závěsem), plakal Adolf Hitler, dojat Carlyleovým holdem dávno mrtvému králi ve chvíli jeho největšího utrpení: „Statečný králi! Sečkej jen chvíli, a dny tvého utrpení pominou. Slunce tvé štěstěny stojí už za mraky a brzy tě osvítí.“ Dvacet metrů nad jejich hlavami bylo kancléřství o devíti stech místnostech, se sály z leštěného mramoru a těžkými lustry metodicky drceno na suť a prach: hromady a sloupce knih sebraných z knihoven kancléřství blokovaly vysoká okna vedoucí na zpustošenou Wilhelmstrasse, mezi hřbety svazků vykukovaly krátké, ošklivé hlavně kulometů; hlavní vchod zabarikádovaly krabice plné křížů s dubovými listy. Před měsícem překročila vojska Britů a Američanů Rýn. Nic z toho nevadilo. V tušení příslibu, osudového znamení spásy jako v Carlyleově popisu Fridrichova vysvobození, posílá Hitler strážného, aby přinesl oficiální říšský horoskop. A tady to je: důkaz, že stejně jako bylo Prusko zachráněno v nejkrutější hodině sedmileté války díky zázračné smrti carevny, tak i třetí říše přežije své nejtěžší utrpení. „Ještě v tomto roce se štěstěna obrátí,“ sliboval Goebbels ustupujícím vojákům ve svém poselství o jedenácté hodině. „Vůdce zná přesnou hodinu jejího příchodu. Osud nám seslal tohoto muže, abychom… [mohli] být svědky zázraku…“
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251489