Čížek zrudl, ale neodpověděl. Byl rád, že Sylva nerozumí vděčnosti člověka a jediným jeho protestem bylo, že Sylvu, která již sedí u jeho nohou, táhle pohladil. Vzhlédla k němu oddaně. Před zakončením závodů přišel k Čížkovi hrabě Born. „Ihned si opatřete nákladní auto a jeďte do Poběžovic, kde budou zítra střelecké závody. Psa s sebou. Dohlédněte, aby tam bylo vše v pořádku. Holubi ať dostanou žrát a pít. Zbyli-li zde nějací, vezměte je s sebou.“ Čížek mlčky vyslechl a na vteřinu sklonil hlavu. To se loučil s odpočinkem a také s rojem včel, který doma čeká na usazení, jak mu bylo před chvílí vzkázáno. „Prosím, Osvícenosti.“ Pět minut nato, vsedal do nákladního auta. Čekaje na bedny s holuby, rozhlédl se zámeckým nádvořím. Na střechách, římsách, všude seděli holubi, kteří ušli smrti a kteří neznají cestu k domovu. Při každém výstřelu vzlétli, zakroužili nad zámkem a zase bezradně usedali. Někteří z nich se poplašeně reje neúčastnili. Seděli nehnutě, jako zadumaní, rozčechraní učenci. Bílá barva mnohých prozrazovala důvod toho. Byla nečistá, potřísněná temněrudými skvrnami. Co chvíli odkudsi praskla záludně partyzánská flobertka a některý ze zdravých se řítil k zemi, sledován
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251334
ostatními s nataženými krčky. Tento by mohl lidskému žaludku uletět, postřelení nikoli. A Sakova hornická kapela hrála jakousi tesknou píseň o loučení. Komu? Černé uniformy hudebníků s třásňovými epoletami na ramenou, připomínající tolik muže, kteří jsou v domě smutky vždy nejklidnější, a živé, poskvrněné ozdoby zámeckých říms odpovídají tázajícímu se citu. Hraniční honitby! ✼
✼
✼
Největší boláky na těle myslivosti, jsou-li v rukou, které pochovaly vzájemná přátelství. Kradou nejen zvěř, ale i lásku k ní, neboť jak již bývá v životě lidském, není-li dosažitelný předmět nenávisti, přenáší se na příčinu. A toť nejtrestnější plod špatného sousedství. Kolik myslivců-idealistů zde ztroskotalo. Společenstevní honitba, která přiléhá k honitbě revíru zámeckého, zařezává se do této hluboko, takže bez hraniční úpravy není možné řádné honební hospodaření. Proto se Čížek namáhá o úpravu hranic, nabízeje sousedům výměnou část honitby velkostatku, isolované na severní straně ve stejné výměře. Že budou mít toto sousedství zase,
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251334
a o to výnosnější, oč se zásobovací ostrůvek zvětší? Že tím přispějí k zvelebení české myslivosti? Sousedé odmítají. V den dražby této honitby však přece došlo k dohodě. Studánka i Voráček šli brzo ráno do lesního úřadu a tam se s lesmistrem dohodli. K dražbě přijel lesmistr a v dobrém úmyslu uklidnit rozčeřenou hladinu — byla zde ještě nevyřešená lesní reforma — navrhl Čížkovi, aby na účet velkostatku zapil s občany všechny nepříjemnosti. V hostinci už bylo veselo, když tam Čížek přišel. Svátečně oděný Studánka seděl v čele stolu. Slovo měl občan, který vynikal silou, povoláním zedník. Chlubil se: uvezl na trakaři kámen, jímž tři lidé ani nehnuli. „Cákriš, chlapče,“ dí Studánka rozvážně, „to jsi musil mít ocelový trakař.“ „Taky měl,“ nadýmal se zedník, ale nenápadně rychle sváděl rozhovor jinam. „Máme doma odstředivku, která moc zlobila. Dopálil jsem se na to a jednou rukou jsem ji vynesl na dvůr a rozebral — a…“ „… jednou rukou!“ zasmál se dřevař Malík. „Nu — a?“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251334