Abarhil zvedl překvapeně obočí. Tak to nebyl sen? „A co říkal, ten… Jak se vlastně jmenoval?“ „No na to jsem se zapomněl zeptat. Já z toho byl úplně paf. A on jen tak zničehonic povídá… V lese přespává velký rek s doprovodem. Prý potřebuje průvodce. A pak byl zase pryč.“ Abarhil se v duchu ušklíbl. Tak velký rek? Ale zdáli se opět ozvaly hlasy. „U Gortara, jen bohové vědí, cos vlastně viděl, Hildore! Bloudíme tady skoro celou noc a kde nic tu nic.“ Na opačném okraji mýtiny se vynořily tři postavy v pláštích s kápěmi na hlavách. Když zahlédly Abarhilova koně, strnuly a přikrčily se. Poté se rozdělily, aby prozkoumaly okolí mýtiny. Abarhil rychle chytil psa za obojek a stáhl se ještě hlouběji do stínu. Uplynula dlouhá chvíle, než se opět ozval hlas. „Nikdo tu není, Halfrude.“ „Není? A co ten kůň? Ten sem asi spadl z nebe, Sirmaku?“ Třetí muž poklekl u Abarhilova lůžka. „Ohniště je vyhaslé, ale zem pod ním byla teplá. A ta pokrývka taky. Ten, kdo tu spal, odtud zmizel před pár okamžiky. Abarhil vytáhl z toulce šíp. Bylo na čase dát o sobě vědět. Zadrnčela tětiva a šíp se zaryl do země u nohy jednoho z mužů. „Zatraceně. Léčka. Kryjte se!“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251242
Muži se otočili, aby zmizeli ve stínu pod stromy. Před nimi se však do země zabodl další šíp. Srazili se zády k sobě a vystrčili před sebe svá kopí. Abarhil se v duchu ušklíbl. Vzal Togira za obojek a vystoupil ze stínu. „Tamhle je!“ vykřikl jeden z mužů a ukázal jeho směrem. Všichni tři se otočili s hroty kopí namířenými proti němu. „Kdo jsi cizinče? Co pohledáváš v Truchlivé lese?“ „Stejně bych se mohl ptát i já. Cestuji na sever. Do Nazgrim Godaru. Znáte cestu?“ Ozbrojenci se na sebe váhavě podívali a zvedli hroty svých kopí vzhůru. „My jsme z Města válečníků. Co tě sem přivádí? Nazgrim Godar nestojí o žádné návštěvníky z jihu. Ani o obchodníky, ani o špehy.“ „Co když nepřicházím z jihu, ale ze západu?“ odpověděl Abarhil. „Proč vám vadí příchozí z jihu?“ „Z jihu přichází do našeho města jen zvědové a Gortrogové. A my o Rômenkhôrovy pacholky nemáme zájem. Jaký je účel tvé cesty, cizinče?“ „Schůzka. Mám se ve městě sejít s mužem, který mě k návštěvě pozval.“ „Ještě jsem neslyšel, že by si někdo z nazgrian domluvil schůzku v našem městě. Jak se jmenuje ten tvůj hostitel?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251242
Abarhil pokrčil rameny. „Netuším, zda ho budete znát… Haren. Haren Melarocco.“ „Cože, Haren? Velitel zvědů?“ Abarhil pokrčil rameny. „Netuším, čeho je velitel. Vím jen, jak se jmenuje a že mě pozval. To je vše.“ Jeden z mužů, podle hlasu Hildor, drbl loktem do velitele. „Halfrude, co když to dává smysl?“ Vítr odehnal mraky a měsíční světlo ozářilo mýtinu. V něm si podezíravý Halfrud mohl cizince prohlédnout. Vysoký, štíhlý, s dlouhými, snad světlými vlasy. Neměl žádnou zbroj, jen cestovní kožený oděv a vysoké škorně ke kolenům. U pasu se mu však houpal meč a v jedné ruce držel luk, v druhé obojek obrovského psa. To, že nikoho z nich nezranil, svědčilo o tom, že má přátelské úmysly. Halfrudovi bylo jasné, že kdyby chtěl, mohl je všechny tři vyřídit v tichosti jednoho po druhém. Podrážděně se obořil na svého druha: „U Gortarova biče, co zase dává smysl, Hildore?“ „No to, co mi řekl ten s tím kloboukem. Prý rek, který potřebuje průvodce.“ „Plácáš nesmysly, vždyť ani nevíš, kdo ten tvůj přízrak byl!“ Abarhil se usmál. „Já myslím, že Hildor si nevymýšlí. Jmenuje se Iarwain.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251242