Děti a mládež jsou ve svých prvotních zájmech nestálé, i když u sportovní činnosti zůstávají, přestože první nadšení už vyprchalo; někdy je obtížné udržet stejnou intenzitu úsilí, s níž se sportu věnují. Přispívají k tomu nárazy, které prožívají při nesplnění představ o prvenství, při neúspěších, jimiž nutně prochází každý. Malá odolnost vůči neúspěchu se projevuje tendencemi změnit sportovní odvětví či disciplínu nebo alespoň vybavení a náčiní apod. Chtějí být úspěšné hned, je těžké je přesvědčit o zákonité postupnosti přípravy a souvislosti perspektiv. Učitel či trenér by měl takové jedince, málo odolné vůči neúspěchu, chránit před velkou frustrací (brát určitou soutěž jen jako postupný krok) a zároveň v drobnějších úkolech tréninkové práce zatěžovat jejich stabilitu a podporovat houževnatost a cílevědomost (Svoboda, 2007). Existují též poklesky v oblasti sociální, jež jsou důsledkem doznívání dětského egoismu a nevhodně zformovaného sebepojetí. Přílišné zaměření k vlastní osobě ztěžuje zapojení do kolektivu. Ve věku školní docházky však už dítě poznává, že bez součinnosti s ostatními nemůže obstát v žádné skupině, zejména ve školním sportu. Egoistické tendence jsou postupně buď překonávány, anebo se transformují z přímého odmítání spolupráce v opozici, která se projevuje několika způsoby. Pasivní odpor a odmítání součinnosti se projevují v izolovanosti jedince, jenž je sice členem skupiny, ale nevytváří tu kontakty, straní se ostatních, aktivně nepřispívá k vytvoření týmu, sociálně se nevyvíjí. Vzhledem k tomu, že zájem o sportovní činnost tu evidentně existuje, nebývá většinou obtížné vtáhnout takového jedince do dění skupiny, ovšem s překonáváním různých averzí a indiferencí. Jistou variantou je extrémní soutěživost, žárlivě nesnášející jiné talenty, což není ve sportu neznámé. V tomto případě jde obvykle o spojení se silnou individualitou a zapojení do týmového myšlení bývá obtížné. Pomůže jen důsledná práce všech – sportovců, trenéra, funkcionářů klubu. Potíže se zapojováním mladého sportovce do kolektivu, do spolupracovních vazeb, které jsou základem dalšího sociálního vývoje, vyrůstají hlavně z hypertrofovaného a deformovaného sebecitu. Poklesky, jako jsou lhaní, neupřímnost, neochota, intolerance, nevhodné chování ke starším osobám, neschopnost přijímat kritiku, vysmívání se úsilí druhých o splnění týmových a společenských cílů, odmítání pokynů pověřených kamarádů, nepořádnost a bezohlednost, jsou důsledkem hlavně špatné výchovy v rodině a výchovy vůbec (Dovalil et al., 2004; Svoboda, 2007). Zkušený učitel či trenér se nechová k těmto případům jako krotitel: nejde o to zlomit osobnost takového sportovce, nýbrž vyjít z jeho zájmu o sport a z potřeby prosadit se v očích vrstevníků a dospělých a touto cestou, třeba i přes negativní motivaci, jedince zapojit do týmu. Jakmile sportovec převezme určité úkoly ve skupině, je tu již předpoklad k úspěchu a neváháme pověřit ho určitou funkcí. Největší problém představuje pro trenéra (učitele) silný jedinec v opozici, jemuž straní ještě další členové skupiny. Hrozí-li rozvrat koheze, pak je lépe jej ze skupiny vyloučit, avšak soustředěná výchovná práce s týmem by takové případy vlastně měla vyloučit předem (Svoboda, 2007). Ve sportu vcelku nepřicházejí v úvahu vážnější deformace osobnosti dítěte, které mají charakter dlouhodobého defektu, zasahujícího osobnost v její struktuře i sociálních vztazích. Proto se dále zabýváme jen poklesky, tj. takovými projevy mládeže, jež neodpovídají stanoveným mravním normám pouze epizodicky, úsekově, fázově, dílčím způsobem. Na poklesky je nutno se dívat jako na následky především nevhodné předchozí výchovy. Neupřímnost, lhaní, odmlouvání, svárlivost, lenivost, násilnictví apod. – to vše je výsledkem složitých procesů ve vývoji jedince a k účinnému výchovnému opatření 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251100