Nenalezená (Ukázka, strana 99)

Věděla jsem však, že náš vztah je jako úl plný včel a blahobyt rodiny je jako mraveniště. Stačilo do něj strčit klacek, a došlo by k tragédii. Jisté věci zkrátka musely zůstat za zavřenými dveřmi.

Kolem desáté jsem v obýváku pila prosecco a pozorovala pobřeží. Robert odvezl Wojtka do školy a já zůstala doma sama.

Vyhodnotila jsem rozsah zranění, psychické škody jsem raději neanalyzovala.

Nebylo to nejhorší, alespoň ne vizuálně. Několik modřin, které lehce zamaskuji. Koneckonců zkušeností jsem měla dost.

Trápila mě jedině neustupující bolest břicha, skoro jako by mi něco prasklo ve střevech. Šumivé víno jako vždy pomohlo. Sáhla jsem po pouzdru s tabletem, otevřela ho a začala si prohlížet zprávy. Stačila jsem si přečíst několik článků, než se domem rozeznělo zvonění telefonu.

Klizová. „Ano?“ ozvala jsem se. „Viděla jsi to?“ zeptala se bez zbytečného protahování. „Co jsem měla vidět?“ „Najeď si na jakýkoli portál s místními zprávami.“ Nejprve jsem předpokládala, že jde o Rewal, ale rychle jsem si uvědomila, že ne. Její realitu tvořil Ewin případ. Otevřela jsem webovou stránku opolského vydání listu Gazeta Wyborcza a polilo mě horko.

Cítila jsem, jak se mi z tváře vytrácí barva. Najednou jsem přestala myslet na včerejší noc, bolesti břicha i na to, že bych měla něco udělat, než manžel uskuteční další krok. „To snad není pravda…“ zasténala jsem. „Je to černé na bílém.“ „Kdy sis toho všimla?“ „Hned ráno.“ „A to mi voláš až teď?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251093

„A co by to změnilo, kdybych zavolala dřív? Holka je mrtvá, nic se nedá dělat. Kromě toho se nám nakupilo několik dalších problémů.“ Neptala jsem se, o jaké problémy jde, protože se moje mysl soustředila jen na Ewu. Přikývla jsem. „Je jisté, že je to její tělo?“ „Potvrdily to testy DNA,“ odpověděla Jola. „Nejsou žádné pochybnosti o tom, že je to dívka, kterou jsme hledali. A kterou jsme dostali až do hrobu.“ „Poslouchej, to ne…“ „Taková je pravda,“ přerušila mě Klizová. „Kdybychom se v tom případu nezačali šťourat, Ewa by pořád žila.“ Vyprázdnila jsem skleničku s proseccem a všimla si, že se mi třese ruka. Strčila jsem ji pod paži, jako by si někdo mohl mé reakce všimnout. „Nebyli jsme to my, kdo s tím začal,“ hlesla jsem. „Přesně tohle si budeš namlouvat, abys necítila vinu?“ „Nemáme důvod se takhle cítit. A Werner taky ne.“ „To je tvůj názor.“ Pohlédla jsem na láhev. Neměla bych si hned dolévat další dávku, ale možná že v takový den by se to dalo tolerovat. Ne, řekla jsem si v duchu. Jestli si to povolím jednou, tak se z HFA stane obyčejná alkoholička. Spadnu až na dno a nakonec budu muset přestat pít úplně.

Bylo to absurdní, že ano? Uměla jsem se ovládat jen díky strachu z toho, že v opačném případě se budu muset s alkoholem rozloučit navždy. Hrůza ze skoncování se závislostí ji držela pod kontrolou.

Střet zájmů. V mém případě jeden z mnoha. „Ukončili jsme její život,“ dodala Jola po chvíli.

Nedivila jsem se, že použila eufemismus. Bylo jednodušší sáhnout po něm než říct „zabili jsme ji“. „Ať už byl ten život jakýkoli,“ dokončila.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251093

„Možná neměl s opravdovým životem nic společného.“ „Možná ne,“ uznala Klizová. „Ale mohli jsme ji zachránit, nějaká šance přece existovala.“ „Nemyslím. Stopa se ztratila.“ „To si jenom nalháváš,“ odvětila tiše. „Ale je to tvá volba.“ „Jen říkám, jak to vypadá z mého pohledu.“ „Z něj nejde vidět spousta věcí.“ Měla jsem dojem, že to byla zbytečná narážka na úroveň života, jaký jsme vedli s Robertem. Věděla jsem, že v očích ostatních jsme přímo dokonalý pár, který bydlí ve vysněné vile u moře, má několik luxusních automobilů v garáži a zdravé dítě, na které jsme mohli být oba pyšní. Chodívali jsme na uzavřené, exkluzivní večírky, měli jsme dobrou pověst a všechno nasvědčovalo tomu, že nás čeká jen skvělá budoucnost.

Krásný obraz. Nebýt toho, že je zbarvený krví, násilím, nenávistí a přetvářkou.

Ale o to Klizové nešlo. Byla jsem přecitlivělá. Čekala jsem kritiku našeho životního stylu ze všech stran, zatímco v tomto případě se jednalo o úplně jiný pohled. „Mám na mysli to, že nevíš všechno,“ dodala Jola po chvíli mlčení. „Co tím myslíš?“ „Wern se se mnou před chvílí spojil.“ „A dál?“ Nervózně jsem si poposedla, protože v jejím hlase bylo něco, co mě donutilo domnívat se, že došlo k nějakému průlomu. Jenže mělo to snad ještě nějaký význam? „Stihl mi říct, že našel něco důležitého na jedné z fotografií.

Zněl, jako by byl opilý, ale…“ „Co přesně našel?“ „To jsem se nedozvěděla.“ „Proč?“ Hlasitě si povzdychla.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251093