prostředí, situace v jiných rozvinutých zemích není příliš odlišná. Druhá poznámka. Nehledám vinu u učitelů, ti za tyhle Potěmkinovy vesnice nemohou. Oni musí učit to, co jim předepisují osnovy, respektive dnes Rámcové vzdělávací programy, ale ty oni nenapsali. Učí podle platných předpisů, ale předpisy ani celkovou organizaci školy oni neurčují. Výsledky žáků hodnotí a musí hodnotit podle kritérií, pravidel a vzhledem ke zvyklostem, které sami nezavedli. Učitelé jsou jednou z obětí celého systému – Potěmkinovy vesnice nenamalovali, ale musí v nich žít. A za třetí, mluvím o školství jako celku, o průměru, o běžné, většinové škole. A jako všude jsou i zde výjimky, jsou místa, školy, učitelé, rodiče, kteří mají jasno v tom, co a proč se děti učí, jak a proč to dělají, i v tom, co děti nakonec umí. Jedním pěkným takovým příkladem, i když mimo školství, je Skaut.
*** Mnoho lidí, zejména rodičů, je přesvědčeno, že to, co se děti učí ve škole, je přesně to, co se děti naučit mají. Že kdesi sedí kdosi moudrý, kdo o tom na základě rozsáhlých rozborů, hlubokých úvah a dobře promyšlených cílů vzdělávání rozhodl. Že musí existovat někdo, kdo ví, proč se učí zrovna tohle a ne něco jiného. A mnoho lidí věří, že takto moudře a promyšleně vznikly i Rámcové vzdělávací programy (RVP)34, které určují, co se na školách musí učit. To je ale po všech stránkách omyl. Základní skladba předmětů, jak je známe ze základní školy či gymnázia – tedy čeština, matematika, dějepis, zeměpis, přírodopis (biologie), fyzika, chemie, cizí jazyky, tělocvik, zpěv a výtvarka –, existuje už od roku 1849, od tzv. Exner‑Bonitzovy reformy35. Jen místo chemie jsme tehdy měli lučbu a místo fyziky silozpyt.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251047
Už to samo o sobě je podivné – předměty, které měly děti připravovat do života na počátku průmyslové revoluce, kdy se svítilo svíčkou, v době páry, za habsburské monarchie, jsou dodnes stejné, přestože už jsme v době sociálních sítí, nanotechnologií, robotů, úprav genetického kódu a v demokratickém státě. Navíc i pojetí obsahu všech předmětů je praktiky totožné. Tu a tam nějaký učitel zajásá nad přehledností výkladu, když se podívá do sto let staré učebnice. V přírodních vědách jen přibyly některé nové objevy a dějepis už zahrnuje světové války. Víte třeba, proč u nás máme o dost víc výuky fyziky než ve většině jiných zemí? Protože „žádná věda na zničení tmavých pověr s hroznau jejich družinau při čarodéjnických duchů zaklínačů, pokladů hledačů atd. více a dobročinněji neaučinkovala, nežli právě silozpyt“, jak se pravilo v Časopise k prospěchu času přiměřených oprav na gymnasiích v roce 1848 36. Máme to tak dodnes, už více než 160 let jen oprašujeme starý systém. O skladbě předmětů, o celkové koncepci, o obecných cílech vzdělávání ani o tom, jak bude vypadat svět, do nějž děti vyrostou, a jak je na něj připravit, o tom se žádná odborná debata nevede. Zato za kulisami probíhá živá diskuse, respektive někdy i ostrý souboj o počet hodin, které každý předmět dostane. Za těch 160 let totiž vznikly velké skupiny učitelů jednotlivých předmětů – češtináři, fyzikáři, matikáři, tělocvikáři atd. Třeba dějepisářů jsou tisíce, matikářů a češtinářů dokonce desetitisíce. Některé skupiny učitelů mají i docela dobře organizovaná a silná zájmová sdružení, jež vedou mj. právě boj o hodiny. Kdyby totiž třeba někdo přišel s tím, že zrušíme chemii, co by chemikáři dělali, že? A i kdybychom jen snížili počet hodin dějepisu, stovky, možná tisíce dějepisářů by ztratily práci. Stejné to bylo i při přípravě Rámcových vzdělávacích programů. Především zachování současného stavu a záj-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251047
my učitelů jednotlivých předmětů rozhodují o tom, co školám předepíšeme, že mají učit. Učitelé ten systém sice nevytvořili, ale jsou uvnitř a celkem logicky se brání změně. Tedy většina z nich, viz blog Podle sebe soudím všechny. Úvahy o tom, jak děti co nejlépe připravit na jejich budoucí život, ať už tím myslíme jejich spokojenost, seberealizaci, či úspěch, osobní, anebo pracovní život, zůstávají na okraji. Změna tradičního zaběhnutého systému je obtížná z řady dalších důvodů. Jsou tu rodiče, kteří se sami učili co? No právě, tohle! A rodiče rodičů? Totéž. A tak každý předpokládá, že když se to učili moji rodiče, budou se to učit i moje děti. V tomhle jsou na tom mnohem líp rozvíjející se země. Třeba v Brazílii většina prarodičů dnešních dětí do školy vůbec nechodila, a tak jsou tam změnám a pokroku mnohem přístupnější. Změně brání i další věci. Chemii na gymnáziu nemůžeme zrušit, protože se z ní přece dělají přijímací zkoušky na medicínu, že? Ale třeba z práva ani z ekonomie se přijímačky na právnické ani ekonomické fakulty nedělají. A to prostě proto, že tyhle předměty se na základních školách a gymnáziích neučí vůbec nebo tak málo, že by nebylo co zkoušet. Kdyby se ale chemie neučila, nikoho na medicíně by nenapadlo z ní dělat přijímací zkoušky. Je omyl se domnívat, že by se stalo něco vážného. Prostě by se s potřebnou chemií začalo od začátku, stejně tak jako se na medicíně začíná od začátku s histologií, na ekonomce s ekonomií a na právech s právem. Více znalostí z ekonomie nebo práva by ovšem využil dnes prakticky každý, středoškolskou chemii jen málokdo. Jenže to v roce 1849 nikdo nevěděl, a tak ve škole z tradice a setrvačnosti učíme chemii a ne ekonomii a právo. A deficit školy v ekonomii či právu suplují populárně‑naučné projekty médií či bank. A jsme zase
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251047