prostředí, situace v jiných rozvinutých zemích není příliš odlišná. Druhá poznámka. Nehledám vinu u učitelů, ti za tyhle Potěmkinovy vesnice nemohou. Oni musí učit to, co jim předepisují osnovy, respektive dnes Rámcové vzdělávací programy, ale ty oni nenapsali. Učí podle platných předpisů, ale předpisy ani celkovou organizaci školy oni neurčují. Výsledky žáků hodnotí a musí hodnotit podle kritérií, pravidel a vzhledem ke zvyklostem, které sami nezavedli. Učitelé jsou jednou z obětí celého systému – Potěmkinovy vesnice nenamalovali, ale musí v nich žít. A za třetí, mluvím o školství jako celku, o průměru, o běžné, většinové škole. A jako všude jsou i zde výjimky, jsou místa, školy, učitelé, rodiče, kteří mají jasno v tom, co a proč se děti učí, jak a proč to dělají, i v tom, co děti nakonec umí. Jedním pěkným takovým příkladem, i když mimo školství, je Skaut.
*** Mnoho lidí, zejména rodičů, je přesvědčeno, že to, co se děti učí ve škole, je přesně to, co se děti naučit mají. Že kdesi sedí kdosi moudrý, kdo o tom na základě rozsáhlých rozborů, hlubokých úvah a dobře promyšlených cílů vzdělávání rozhodl. Že musí existovat někdo, kdo ví, proč se učí zrovna tohle a ne něco jiného. A mnoho lidí věří, že takto moudře a promyšleně vznikly i Rámcové vzdělávací programy (RVP)34, které určují, co se na školách musí učit. To je ale po všech stránkách omyl. Základní skladba předmětů, jak je známe ze základní školy či gymnázia – tedy čeština, matematika, dějepis, zeměpis, přírodopis (biologie), fyzika, chemie, cizí jazyky, tělocvik, zpěv a výtvarka –, existuje už od roku 1849, od tzv. Exner‑Bonitzovy reformy35. Jen místo chemie jsme tehdy měli lučbu a místo fyziky silozpyt.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251047