jsem mu řekl, že byla odvezena z Varšavy, podíval se na mě očima plnýma soucitu, jak se mi zdálo, a otevřel ústa, jako by chtěl něco říci. Ale v poslední chvíli to neřekl. „Co si o tom myslíte?“ „Pane Władysławe,“ položil mi přátelsky ruku na rameno, „asi by bylo lepší, kdybyste znal pravdu. Abyste na sebe dával pozor.“ Chvíli zaváhal, stiskl mi ruku a dořekl tiše, skoro šeptem: „Už je nikdy neuvidíte.“ Rychle se odvrátil a odešel. Ušel pár kroků, vrátil se ke mně, aby mě políbil na rozloučenou, ale nebyl jsem s to odpovědět na jeho srdečnost stejnou srdečností. Podvědomě jsem si byl od samého začátku jist, že německé pohádky o táborech pro Židy „s dobrými pracovními podmínkami“, které měly na deportované čekat, jsou lež. Z německých rukou jsme mohli očekávat jedině smrt. Přesto jsem – stejně jako jiní Židé v ghettu – podléhal iluzi, že by tomu mohlo být jinak a že tentokrát jsou německé informace pravdivé. Když jsem myslel na svou rodinu, zkoušel jsem si ji představovat mezi živými s nadějí, že se přese všechno jednoho dne zase uvidíme. Dworakowski ve mně tuto tak těžko udržovanou iluzi zničil. Teprve později jsem se přesvědčil, že měl pravdu. V rozhodující chvíli mi vědomí hrozící smrti dodávalo sil, abych se zachránil. Další dny jsem strávil jako v polospánku. Ráno jsem automaticky vstával, automaticky jsem se pohyboval, večer jsem se automaticky vrhal do svého pelechu ve skladišti nábytku kdysi patřícího Židům, který byl přidělen obci a kde jsem měl své místo na přespání. Nějak jsem se musel naučit žít s vědomím, že jsem ztratil matku, otce, Halinu, Reginu a Henryka. Rusové provedli nálet na Varšavu. Všichni se schovali do krytů. Němci byli naštvaní a vzteklí, Židé se však radovali, přestože to nemohli dát najevo. Při každém hukotu padající bomby se naše tváře vyjasňovaly, bylo to pro nás znamení blížící se pomoci a porážky Německa, která nás mohla
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250776