Napětí (Ukázka, strana 99)

Vezme ženu, která promluvila, za ruku a otočí ji dlaní nahoru.

A do ní tohle třináctileté děvče vpustí nepatrným kroutivým pohybem energii, která se mu právě probudila v klíční kosti. Žena na matraci – pětadvacetiletá, chystala se přijmout dobrý post sekretářky v Berlíně – zalapá po dechu a zachvěje se. Pak se zavlní v ramenou a vytřeští oči. A z ruky, která svírá matraci, problikne stříbrné světlo.

Vyčkávají potmě. Cvičí se. Musí mít jistotu, že to dokáží udělat všechny najednou, že nikomu nedají čas sáhnout po zbrani. Předávají si tu věc ve tmě z ruky do ruky a žasnou. Některé jsou drženy v zajetí tak dlouho, že o té energii v životě neslyšely, pro ostatní to nebylo víc než podivná fáma, jen taková zvláštnost. Jsou přesvědčeny, že Bůh jim seslal zázrak, aby je zachránil tak, jako vysvobodil děti Izraele z otroctví. V soužení volaly. Ve tmě jim seslali světlo. Pláčou radostí.

Jeden z dozorců přichází sundat pouta ženě, která si myslela, že pojede do Berlína dělat sekretářku, než ji povalili na betonovou podlahu a znovu a znovu předvedli, k čemu je akorát tak dobrá.

Muž nese v ruce klíče. Vrhnou se na něj naráz a on se nezmůže na jediný zvuk, z očí a uší mu crčí krev. S pomocí svazku klíčů jedna druhé odemknou pouta.

Zabijí každého muže v domě, a stále nemají dost.

Moldávie je světovou metropolí v obchodování s lidským masem. Je tu na tisíc malých měst se shromaždišti ve sklepeních a by­ tech v budovách určených k demolici. Obchoduje se i s muži nebo dětmi. Mladé dívky jsou den ode dne silnější, dokud se jim elektřina nenahrne do prstů a můžou to předvést dospělým ženám.

Takhle se to děje znovu a znovu; ta změna se přihodila příliš rychle, než aby se muži stihli naučit potřebné nové fígle. Je to dar. Kdo může říct, že nepřichází od Boha?

Z moldavských příhraničních měst, v nichž zuří nejprudší boje, Tunde odešle dlouhou řadu zpráv a rozhovorů. Ženy mu věří díky repor­tážím z Rijádu. Jen několika málo mužům se podařilo ­dostat – 107 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250764

tak blízko, Tunde má štěstí, ale taky je chytrý a odhodlaný. Vozí s ­sebou své ostatní reportáže, ukazuje je ženám, které to mají v ­jednotlivých městech na povel. Chtějí, aby vyprávěl jejich příběhy. „Nešlo jen o ty muže, kteří nám ubližovali,“ svěří se mu dvacetiletá Soňa. „Zabily jsme je, ale nejen je. Policie věděla, co se děje, a nic neudělala. Muži ve městě bili svoje ženy, když se nám pokoušely propašovat víc jídla. Starosta o tom věděl, bytní o tom věděli, věděli o tom dokonce i poštovní doručovatelé.“ Dá se do pláče, bříškem dlaně si mne oči. Ukáže mu tetování v dlani – oko s úponky, které se z něj plazí. „To znamená, že nikdy nepřestaneme bdít,“ vysvětlí. „Jako nad námi bdí Bůh.“ Po nocích Tunde rychle a naléhavě píše. Svého druhu deník.

Zápisky z války. Tahle revoluce bude potřebovat svého kronikáře.

A tím bude on. Nosí v hlavě knihu s širokým záběrem – s rozhovory, ano, a taky s hodnocením toho, jak dějiny válcují oblast vedle oblasti, národ vedle národa. S odstupem, aby byly vidět tlakové vlny statické elektřiny, které se přehnaly planetou. S důrazem na jednotlivé okamžiky, jednotlivé příběhy. Někdy píše s takovou náruživostí, že zapomíná, že ten orgán v klíční kosti ani energii v rukou sám nemá. Bude to pořádná bichle. Devět set, možná tisíc stran. De Tocquevillova Demokracie v Americe, Gibbonův Úpadek a pád římské říše. S bohatým doprovodným materiálem na internetu. Lanzmannova Šoa. Reportáže z centra událostí doplněné o analýzy a polemiky.

Na úvod kapitoly o Moldávii popisuje, jak si ženy předávaly elektřinu z ruky do ruky, pokračuje líčením rozkvětu náboženství šířeného online a podpory, kterou to přineslo ženám při převzetí moci ve městech, než se dostane k nevyhnutelné revoluci v řízení země.

Pět dní před pádem vlády udělá Tunde rozhovor s prezidentem.

Viktor Moskalev je malý a upocený muž, jenž držel zemi pohromadě tím, že uzavřel celou řadu spojeneckých paktů a přivíral – 108 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250764

oči před zločineckými syndikáty, jež využívaly jeho titěrný, nenáročný národ jako odrazové plochy pro své pochybné podnikání.

Během interview si nervózně mne ruce, v jednom kuse si sčesává pár zbývajících pramenů vlasů z očí a mocně se potí, přestože v místnosti panuje chlad. Jeho manželka Taťána – bývalá gymnastka, jež se kdysi skoro dostala na olympiádu – sedí vedle něho a drží ho za ruku. „Pane prezidente,“ říká Tunde uvolněným hlasem a s úsměvem na rtech, „mezi námi, co myslíte, že se s vaší zemí děje?“ Viktor zatne svaly na krku. Jsou usazení ve velkolepém přijímacím pokoji jeho paláce v Kišiněvě. Polovina nábytku je pozlacená.

Taťána hladí manžela po koleni a usmívá se. I ona je pozlacená – bronzový melír ve vlasech, třpytky na lícních kostech. „Všechny státy se musely přizpůsobit nové skutečnosti,“ odpoví Viktor pomalu.

Tunde se opře, hodí si nohu přes nohu. „Tohle se nebude vysílat v rádiu ani na internetu, Viktore. Je to jen pro mou knihu. Opravdu by mě zajímal váš názor. Čtyřicet tři příhraničních měst fakticky řídí polovojenské gangy, složené z velké části z žen, které se osvobodily ze sexuálního otroctví.

Jaké jsou podle vás šance, že nad nimi znovu získáte kontrolu?“ „Naše jednotky už vyrazily, aby tyto vzbouřence potlačily,“ opáčí Viktor. „Během několika dní se situace vrátí do normálu.“ Tunde tázavě povytáhne obočí. Napůl v žertu. To myslí Viktor vážně? Ty gangy se zmocnily zbraní, neprůstřelných vest a munice od zločineckých syndikátů, které rozprášily. Jsou v podstatě neporazitelné. „Promiňte, ale co hodláte udělat? Rozbombardovat vlastní zemi na padrť? Jsou všude.“ Viktor se záhadně usměje. „Jestli to bude nutné, pak se nedá nic dělat. Do týdne nebo do dvou bude po nepokojích.“ To mě poser. Možná vážně vybombarduje celou zemi a bude prezidentovat na hromadě suti. Nebo se možná jen nesmířil s tím, co se tu skutečně děje. V jeho knize z toho bude zajímavá ­poznámka – 109 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250764