„Pokoj dvě stě čtyři. Pěkně si, paní Šmoková, užijte váš první pobyt u nás,“ podala jim po zapsání černovlasá recepční klíče. Vyjeli výtahem do osmého patra a syn odemknul. Nevelký dvojlůžkový pokoj byl zatím prázdný. Věra vešla a vzápětí se jí podlomily slabostí nohy. Několikahodinové sezení v autě a nervozita vykonaly své. Martin k ní rychle přisunul křesílko a žena se do něj sesunula. Berle sklouzla na zem. Martin přispěchal k mámě se sklenicí vody. Rozmlouval s ní, tiše a naléhavě. „Máti, nejvyšší čas, že jsi konečně v lázních. Tady tě dají dohromady, koukni, jak jsi po té operaci slabá. Já mám ostatně také nejvyšší čas na zpáteční cestu, jestli se už cítíš lépe. Stejně jdeš k lékařce a pak hned na první koupel, tak já už nebudu čekat. Tak pusu, a kdyby něco, zavolej. Já se ozvu, až dojedu domů. Pa, maminko...“ Martin zvedl ze země francouzskou hůl, opřel o skříň a odkráčel svižným krokem muže v nejlepších letech. Zůstala sama. Slabost již pominula. Vybalila základní hygienické potřeby do jedné ze dvou koupelnových skříněk. Pečlivě zavěsila vyžehlené halenky na ramínka do skříně. Přezula se. Před zrcadlem přečísla polodlouhé mikádo ze šedivých vlasů - musela na špičky, je malé, drobné postavy, a pak opíraje se o berli, odešla do ordinace. Na pokoj se vracela až po koupeli a večeři, spokojená s výbornou kuchyní. Nedařilo se jí odemknout. Přes dveře uslyšela velmi hlasité zvuky televize. Zabouchala. Po chvíli někdo zevnitř zašramotil klíčem. V chodbičce stála vysoká žena s kratšími vlasy obarvenými na blond a svojí robustností vyplňovala celý prostor zádveří. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250496
„Nu čtože, děvočka, ja něslušala... Zdravstvuj, miňja zavut Nina, i tibja...?“ podávala v chodbě Věře ruku. Začala okamžitě s tykáním, přitom musela být minimálně tak o deset let mladší. Starší žena v tom hrozném rámusu cizojazyčně hrající televize natáhla k blodýnce pravou ruku a představila se. „No nazdar, bydlím s Ruskou, a takhle hlučnou... už teď mne z toho bolí hlava,“ pomyslela si Věra a ztlumila ovladačem zvuk. Sladký úsměv na obličeji Niny se během vteřiny vytratil a výhružně koukla na Věru. Ta ještě nikdy neviděla u žádného člověka tak prudkou změnu mimiky. Pod zlostným dozorem pichlavých očí raději vrátila ruským písním původní hlasitost a vybalovala z kufru zbytek svých věcí. Její, doma pečlivě nažehlené, halenky, se válely na dně skříně a všechna ramínka byla obsazena oblečením kolegyně. Co to má znamenat? Zubní kartáček a další své věci,
které
před
odchodem
k lékaři
dala
do
koupelny,
objevila ledabyle shrnuté na jedné straně umyvadla. Zabrala si jednu skříňku a věci tam zase poskládala. V rámusu hudby neslyšela, že kdosi stojí za ní, až v zrcadle spatřila rozlícený obličej Niny. Zprudka se k ní otočila, protože v odrazu viděla, jak mávala nad její hlavou zaťatou pěstí a něco rusky vykřikovala. „Éto maja banja, komnata... maja, maja..., panimaješ, děvočka? MA-JA!!!“ a sedmdesátiletá „děvočka“ Věra vyplašeně vycouvala z koupelny. Převlékla se do noční košile a zalehla do postele u okna, tu v rohu si přivlastnila druhá žena. Usnula únavou, i když hrála televize a svítila všechna světla v místnosti.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250496
...Stojí kolem mne. Ležím a nemohu se hýbat. Hledíme si z očí do čí. Postavy v hnědých kápích nemají těla, vidím jen kontury obličejů uvnitř kapucí a z předchozích nocí známý výraz strašlivé prázdnoty. Umí hovořit, i když se otvory v místech úst nehýbou. „Odvedeme tě s sebou do nicoty, neubráníš se, ztuhneš a my tě odvlečeme.“ Chci křičet, vím, když vydám zvuk hlasu, že je zaplaším jako v předchozích nocích. Zima stoupá od nohou k srdci a ochrnuji. „Pomoc...“ šeptám. Odešli. Dnes ještě zmizeli. Věra spatřila obrys postavy nad sebou, tentokrát skutečný. Světlo lamp z kruhového objezdu před hotelem dosahovalo až k nim. Nina se skláněla nad Věrou a obličej v té polotmě se šklebil jako maska cirkusového
klauna.
Poodešla
dál
od
postele.
Věra,
celá
zpocená, sáhla po lampičce a rozsvítila. „Proč nespíte, Nino? Za pár hodin vstáváme.“ Úsměv zmizel a blondýna se zase rozčílila.“Ty ně skoro vstavať! Ja chaču spať do sjem časov tridsať minút!!!“ „To nepůjde, já musím být v sedm u doktorky!“
Nina si stáhla z pravé ruky černou rukavičku, vzala z psacího stolku tužku a papír a napsala výrazně 7.30 a strčila kolegyni pod nos. Řečí těla jasně naznačovala svoji fyzickou převahu. „Doktor nět, doktor nět, panimaješ?“ Zahrozila pěstí a mračila se. Šel z ní strach. Ulehla do své postele. Věra nemohla zabrat, slyšela 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250496