zkurvený svinstvo. Nebo šlehnout. Asi byste o mně tenkrát neřekli, že jsem vybíravej. Bral jsem cokoliv. Třikrát jsem se předávkoval — jenom co si pamatuju. A případů, kdy jsem měl výpadek, bylo dvakrát tolik. Možná i víc. Není to ten typ zážitků, který by se daly úplně přesně spočítat. Dojdeme na konec uličky a pak podél zdi až k řadě mrňavejch místností, ne větších než kumbál na smetáky. Už jsem tady byl, ale jenom jednou. V druhý komoře je na podlaze sejf. Dřepí tam a otevírá na nás dveře. Jakmile k němu dojdeme, málem omdlím úlevou. Collins netuší, že jsem něco vzal. Chce mi něco ukázat. A jde o ten sejf, co jsem udělal před pár hodinama, ten, z kterýho jsem vzal prachy. Ve dveřích sejfu jsou seshora vyvrtaný dvě díry, jako kdyby se do něj zakous nějakej obří Drákula. Není to nic tak strašnýho, ale dobrý to taky není. Znamená to, že jsem to posral. „Jak víš, technici na místě nezjistili stopy výbušnin, jinak bychom tě nenechali, aby ses do toho pustil. Ale tady byl jejich nález pozitivní. A všimli jsme si tohohle.“ Kejvne k dírám ve dveřích. „Předpokládáme, že už jsou tam zatraceně dlouho. S tím trezorem se asi hejbalo a stopy výbušnin, co by byly zjistitelný zvenku, se smazaly. Kdoví?“ Čeká, jestli něco řeknu, ale to teď nemá smysl. Přehlídnul jsem to. Měl jsem si toho všimnout a nahlásit to, aspoň když už byl sejf otevřenej, ale neudělal jsem to. Byl jsem maličko zaneprázdněnej. „Nasypali dovnitř dynamitovej prach. Jak v ňáký zatracený kreslený grotesce.“ Ukáže na místo, kde se provrtali dovnitř a kam nacpali výbušninu, ale to ani není třeba. Je to zjevný na první pohled. O výbušninách vím leda hovno. Vím tak nanejvejš, co jsem viděl ve filmech. Jako že jim nedělaj dobře otřesy a velkej žár. Napadá mě akorát, že to tam nejspíš někdo dal jako 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250463