síme vzájemně hubit a zabíjet. Že hory a lesy krásně voní a že bez nich lidé zemřou. A nejen lidé. Všichni tvorové. A totéž až nebudou mezi námi zvířata. Já tomu věřím. Věřím, že jednou se to člověk naučí.” „Opravdu tomu věříš? Když se to nenaučili za tisíce let?” „Člověk se to jednou naučí, protože bude muset se to naučit. Pokud vyhubí všechny ostatní tvory na světě, vyhubí i sám sebe. Možná se to člověk naučí pozdě, ale naučí se to. My výjimeční máme dar. Každý běžný člověk by chtěl létat, běhat rychle nebo mít ocelovou pěst. Ale oni nechápou, že s tím jsou spojené i povinnosti a zodpovědnost. My silní jsme povinní chránit ty slabé a bezmocné. Chránit ostatní živé tvory, zvířata a přírodu, kteří si sami nepomohou a nemohou se bránit.” Flyman kýval hlavou. „Zase máš pravdu. Takhle bych to nikdy neuměl říct. Ty to máš prostě v sobě.” „Kdybys byl na světě tak dlouho jako já, taky bys to uměl. A teď se každý musíme soustředit na svou práci. Já musím najít Katryu a ty přidej na rychlosti. Létej na maximální rychlost, co zvládneš uřídit. Musíme se aspoň pokusit Helsingovi pomoci. I když myslím, že po našem příletu tam bude jistojistě pozdě.” Zatímco v pilotní kabině měli Jákob a Flyman plno starostí, Atanas koukal na ostatní a přemýšlel. Nechal se Jákobem přemluvit snadno. I on utíkal a Jákob mu mohl zajistit ochranu. Na tohle slyšel. Jákob se nemusel příliš snažit. Kromě Dura utíkali všichni výjimeční, takže mohl používat stále stejné “magické” formulky, aby do letadla všechny dostal. Atanas byl hřmotný chlap. Šel s Jákobem jen kvůli bezpečí. Představa záchrany současného světa se mu sice moc nezamlouvala, ale má se rvát zadarmo, když to může dělat za jídlo a teplou postel? Jenže při pohledu na zbylé dva cestující si neuměl představit, že tihle mu se zachraňováním světa budou pomáhat. Ožrala, co se každou půlhodinu otáčel z jedné strany na druhou, hlasitě chrápal a každou chvilku to vypadalo, že se z gauče skácí na zem a přibližně stejně starý chlápek, který se pořád usmíval, jak na srazu optimistů nazvaném: VĚŘÍME V LEPŠÍ SVĚT (KONEC SVĚTA NENASTANE, MAYOVÉ SE SPLETLI)!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250452
Věděl, jaké mají schopnosti a zvláště ta Fabiánova ho zaujala. Mít tak možnost zastavit čas. To by byla paráda. Navíc se k nim měli přidat ještě dva. Nějaká holka, což Atanasovi na důvěře nepřidalo. Nechápal, jak by žena mohla zachránit svět. A už vůbec ne, jak by to mohl dokázat nějaký černoušek z buše. Každopádně Jákob je tu šéf a víc ho nezajímalo.
† Bojová vřava nastala. Van Helsing střílel a máchal dýkou, co to jen šlo. Jenže jako ve zpomaleném filmu viděl, co se děje okolo něj. Jeho lidé, ač bojovali statečně, postupně umírali. Jednoho čarodějnice zaklela a když se nemohl hýbat, pustili se do něj nemrtví. Lidské maso milovali, takže z něj postupně zbyly jen kosti. Upíři kousali a sáli krev. Jejich kousnutí sice nepomáhalo rozšiřovat jejich řady, zato bylo smrtelné. Byla to jatka. Všude kolem krev. U dveří jeho kanceláře teď právě čelil jedné čarodějnici i jeho mladý pobočník. Van Helsing se k ní rozběhl, jak nejrychleji mohl. Když byl u ní, rychle jí podřízl hrdlo. „Děkuji pane,” usmál se mladík. „Nemáš za...,” řekl Helsing, ale než větu dokončil, mladíkovi probodl šíp srdce. Tak perfektní ránu mohli mít jen jedni tvorové. Van Helsing se otočil. Protože nebyli tak rychlí, dorazili až nyní, ale bezpečně je poznal. Lesní lidé si taky přišli vykonat svou pomstu. Znovu a znovu se Van Helsing vrhal mezi výjimečné. Probodával čarodějnicím srdce dřív, než stačili vyslovit své kletby. Upírům uřezával hlavy. Ale nestačilo to. Z lesa přicházeli další a další. Teď už jich byly stovky. Z jeho mužů zbývalo již jen pár. Žádný nebyl zabit běžným způsobem. Na mrtvolách si pochutnávali nemrtví, ještě žijícím pili krev upíři a čarodějnice odřezávali mrtvým uši, oči a někdy i prsty, nebo také vyndávali vnitřnosti. Záleželo, co zrovna potřebovali do svých lektvarů. Van Helsing se rozhlédl a zjistil, že zbyl sám. Nebyl jediný, kdo si toho všiml. Přeživší výjimeční se právě stahovali jeho směrem. Vě-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250452
děl, že je nemá šanci zabít všechny. A také to, že jich nezabije ani dost na to, aby byl se sebou spokojený, že zemřel v boji. Dostal tedy jiný nápad. Vběhl rychle do své kanceláře. Ke dveřím nasunul stoly a židle. Skříň k jedinému oknu. Pak skočil ke stolu, klekl si na kolena a otevřel otvor v podlaze. Po několika schůdcích sešel dolů a rozsvítil. Možná přece jen existuje možnost, jak je zabít všechny, usmál se.
† Katrya seděla ve vlaku již pár hodin. Byla příšerně unavená. Neustále, znovu a znovu, musela používat svou hlavu k ovlivňování lidí. Většinou průvodčích. Ale bylo zde i několik cestujících, kteří si chtěli přisednout a to pochopitelně Katrya nemohla připustit. Potřebovala mít absolutní klid, aby se mohla soustředit. Pomalu, ale jistě se začínala smiřovat s myšlenkou, že do Madridu jen tak nedojede. Těžko totiž ustojí fyzicky celou cestu, pokud bude muset neustále používat své schopnosti. Katryi se zavírali oči a měla co dělat, aby udržela hlavu v rovné poloze. Únava byla ale přece jen silnější a tak hlava klesala a klesala a nakonec se Katrya položila celá na sedadlo. V tu chvíli se otevřely dveře. „Dobrý den, vidím, že je zde volno, přisednu si, pokud vám to nevadí.” Katrya se ihned posadila a povzdechla si. Jenže ať se snažila sebevíc, hlava ji neposlouchala. „Nejsme stroje, Katryo. Taky si potřebuješ odpočinout,” řekl Jákob. To Katryu definitivně probralo. „Kdo jste?” „Jmenuji se Jákob a přišel jsem tě požádat, abys neutíkala a odešla se mnou. Potřebuji tvou pomoc.” „Pomoc? Ode mě?” „Ano. Několik dalších jako jsme my, už čekají v mém letadle. Ale v první řadě vidím, že by sis potřebovala odpočinout. Na palubě máme místa dost. Můžeš se tam v klidu vyspat.”
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250452