Phillips to zvažuje. McQueen mu to vidí na obličeji, víceméně ví, co mu běží hlavou, a tak mu ohleduplně nechává tolik času, kolik bude potřebovat. McQueen totiž není jeho velící důstojník; tím je plukovník Carlisle. A Carlislovy kompetence se ještě musejí poprat s pravomocemi doktora Fourniera. Jenže ve stísněné Rosie nejsou hodnost a vliv totéž. Není pochyb, kdo se ve vojínově vnitřní krajině tyčí nejvýš, falešná skromnost stranou. „Souhlas,“ přitaká nakonec Phillips. „Tak dobře.“ McQueen ho plácne do ramene. „Tak je to správně. Jestli ti bude plukovník zatápět, řekni mu, žes musel poslechnout přímý rozkaz.“ Odejdou zpátky do obytné části. Greaves pozoruje, jak odchází, a dává jim tak minutu dvě, jestli si to nerozmyslí. Když se nevracejí, postaví se a svlékne. Jenom svrchní vrstvu. Pod ní má na sobě něco úplně odlišného. Matně černou kombinézu opatřenou sklovitými částečkami, které se podobají odrazkám u silnice. Odrazová sklíčka vlastně Greavesovi při navrhování kombinézy posloužila jako výchozí bod, ale spíš kvůli své jednoduchosti a odolnosti než kvůli tomu, jaký mají účel. Neusiluje o odstínění světla, ale svého vlastního tělesného tepla. Přerušovaně na obleku pracoval čtyři měsíce. Vize přišla už dřív, ale Greaves neměl čas ji realizovat, dokud neopustili Maják. Většinu materiálu si vzal s sebou a svěřil štěstěně, aby mu opatřila zbytek. Pouť na sever přinášela ničím nerušená období dlouhá celé týdny, kdy nebyla žádná oficiální práce v laboratoři. Občas se pak obleku věnoval v noci, kdy si cenil možnosti pokročit ve výrobě, aniž ji musel každou půlhodinu přerušovat a odpovídat na dotazy.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250435
Teď už je úbor v rámci možností hotový, vzhledem k omezením, které mu při práci stály v cestě. Důvěřuje principu a celkovému provedení. Některé komponenty jsou improvizace a provizoria a povolené odchylky přesahují míru, která by se mu líbila, ale už je dávno čas na zátěžovou zkoušku. A když zváží všechna pro a proti, věří, že to bude fungovat. V ideálním světě by na to samozřejmě život nesázel. Jenže svět je takový, jaký je, a tak se přesně k takové sázce odváží.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250435
Kapitola 12 Samrina Chanová si šla lehnout brzy. Závěsy kolem jejího kavalce jsou zatažené, což značí, že — ať už je vzhůru, nebo spí — si nepřeje být rušena. Jenom velmi málo společenských fines přežilo jejich sedmiměsíční putování, ale zrovna tahle se všeobecně respektuje. Jedině bezvýhradný stav nouze by způsobil, že by někdo z posádky závěsy odhrnul. Takže pravděpodobně nikdo nezjistí, že za nimi není sama. Aby se do prostoru o dvou metrech vecpaly třípatrové palandy, muselo se všechno osekat do naprosto základní podoby. Každá palanda je ve skutečnosti prostě jenom jeden výklenek rozdělený dvěma řadami dřevěných latí položených na ocelových podpěrách do tří částí. John Sealey, který obývá kavalec nad doktorkou Chanovou, smotal svou matraci (což je dost snadné, protože je tenčí než tloušťka palce) a odsunul pět latí, čímž svoje místo na spaní propojil s tím jejím. V ostrém úhlu se sklání dolů a horní části jejich těl se setkávají v pevném objetí. Jakýkoli jiný druh objetí by vzhledem k okolnímu prostředí ani nepřicházel v úvahu. Je to riskantní počínání, a tak se ho příliš často neodvažují. Dnes večer Sealey navštívil Rinu kvůli tomu, aby jí po oficiálním výslechu doktora Fourniera zvedl náladu. Jakožto otec dítěte, které v ní roste, to považuje za to nejmenší, co může udělat. Jenže zjistí, že Rinina nálada se zvednutí překvapivě úporně brání. Tedy překvapivě jenom do chvíle, než mu Rina poví, co ji tak tíží. Není to velitel mise a jeho chabý
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250435