la a kterou s největší pravděpodobností zapříčinil Klay bouchnutím pěstí do nějakého dutého materiálu, usoudila, že se mu její odpověď zřejmě nezamlouvala. „Je mi líto, sestřičko, ale toho času se ti tolik nedostane, alespoň ne teď, přesně za dvě a půl hodiny máme být přítomni na soudním přelíčení, kde musíme předložit veškeré důkazy, co jsem nashromáždil a s jejich pomocí prokázat tvou nevinu.“ I přesto, že dotyčná slova jen zamumlal, Kyra si okamžitě uvědomila jejich hloubku, ale především závažnost, kterou se sebou nesla. „To ale znamená, že já stále nejsem…“ nedokázala ani vyslovit, vytřeštila oči a začala hystericky lapat po dechu, „…já nejsem…“ zatočila se jí hlava a v mysli se jí promítly všechny ty bolestné vzpomínky na doby, které chtěla navždy zapomenout, „…volná. Já stále ještě nejsem volná!“ řekla nakonec celou větou, což do jejího mozku vyslalo něco jako rozhodující signál, který ji donutil sevřít hlavu v dlaních a svým křikem přebít všechnu tu bolest, jež z ní pramenila, všechno to šílenství, jehož otrokem se nemilosrdně stávala, ale především pocit beznaděje, který se dostavil s jeho obvyklou přímostí a jako vždy ji nečekaně udeřil tam, kde to bolelo nejvíc, v její podstatě a už tak špatném psychickém zdraví. „Kyro!“ zakřičel Klay, v momentě, kdy se jí podařilo vylézt z vany. Pomalými kroky se vydala po dlaždičkách směrem k zrcadlu a upadla na zem. „Pust mě dovnitř, slyšíš!“ S posledních sil, očima zalétla ke kovové klice, která se sebou začala nekontrolovatelně škubat. „Já stále ještě nejsem volná,“ splynulo z jejích úst tentokrát už jen šeptem než ji bolest hlavy, kterou si narazila o tvrdou zem, naprosto pohltila a ona se propadla do blaženého stavu nevědomí. Nevědomí, které se v posledních letech stávalo její jedinou únikovou cestou před krutou realitou, která na ní vždy při probuzení tak nedočkavě čekala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250372