la a kterou s největší pravděpodobností zapříčinil Klay bouchnutím pěstí do nějakého dutého materiálu, usoudila, že se mu její odpověď zřejmě nezamlouvala. „Je mi líto, sestřičko, ale toho času se ti tolik nedostane, alespoň ne teď, přesně za dvě a půl hodiny máme být přítomni na soudním přelíčení, kde musíme předložit veškeré důkazy, co jsem nashromáždil a s jejich pomocí prokázat tvou nevinu.“ I přesto, že dotyčná slova jen zamumlal, Kyra si okamžitě uvědomila jejich hloubku, ale především závažnost, kterou se sebou nesla. „To ale znamená, že já stále nejsem…“ nedokázala ani vyslovit, vytřeštila oči a začala hystericky lapat po dechu, „…já nejsem…“ zatočila se jí hlava a v mysli se jí promítly všechny ty bolestné vzpomínky na doby, které chtěla navždy zapomenout, „…volná. Já stále ještě nejsem volná!“ řekla nakonec celou větou, což do jejího mozku vyslalo něco jako rozhodující signál, který ji donutil sevřít hlavu v dlaních a svým křikem přebít všechnu tu bolest, jež z ní pramenila, všechno to šílenství, jehož otrokem se nemilosrdně stávala, ale především pocit beznaděje, který se dostavil s jeho obvyklou přímostí a jako vždy ji nečekaně udeřil tam, kde to bolelo nejvíc, v její podstatě a už tak špatném psychickém zdraví. „Kyro!“ zakřičel Klay, v momentě, kdy se jí podařilo vylézt z vany. Pomalými kroky se vydala po dlaždičkách směrem k zrcadlu a upadla na zem. „Pust mě dovnitř, slyšíš!“ S posledních sil, očima zalétla ke kovové klice, která se sebou začala nekontrolovatelně škubat. „Já stále ještě nejsem volná,“ splynulo z jejích úst tentokrát už jen šeptem než ji bolest hlavy, kterou si narazila o tvrdou zem, naprosto pohltila a ona se propadla do blaženého stavu nevědomí. Nevědomí, které se v posledních letech stávalo její jedinou únikovou cestou před krutou realitou, která na ní vždy při probuzení tak nedočkavě čekala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250372
Spojené státy americké, stát Kentucky, Lexington, hotel Nobel Swan, o půl hodiny později „To není tak jednoduché, pane Bennette, pochopte, vaše sestra tam prostě musí být, jinak se značně sníží naše šance na výhru.“ Dostával se do Kyřina podvědomí hrubý mužský hlas s takovým podivným akcentem. V prvním momentě jí připadal francouzský, ale když se o poznání víc zaměřila na jeho melodičnost a ostře zakončená slova, přehodnotila svůj názor spíš na ruský. Zmateně otevřela oči a ruku si opatrně přenesla k bolestně tepající ráně na pravé straně hlavy. Nahmatala nepatrnou bouli, ze které sálala velká horkost a hned na to sykla, což bylo zřejmě to, co upoutalo oba dva živě diskutující muže, kteří se nacházeli necelé čtyři metry od postele, ve které si uvědomila, že leží. Jako první promluvil Klay, který několika jistými kroky, zmařil vzdálenost, která ho od ní dělila a skepticky se zahleděl do jejího pobledlého, ale především zmateného obličeje. „Jak se cítíš?“ chtěl vědět. Kyra se zaměřila na jeho pochmurně svraštěné obočí a přemýšlela o tom, že za tu dobu, co svého bratra neviděla, mu přibilo pár vrásek nejen pod očima, ale i na čele a v koutcích jeho úzkých rtů. „Mohlo by to být lepší,“ odpověděla mu po pravdě a stále tak zmateně pokukovala po pestře zařízené místnosti, jejíž svěží barvy, připomínající jí veselý a dobrou náladu, byly tak žalostným kontrastem odstínu její duše. „Co se stalo a… jak jsem se do tohohle dostala?“ prsty přejela po decentní žluté blůzičce a šedých pohodlných kalhotách, které obepínaly stejně tak jako blůzka její, díky koupeli, už zase čisté tělo. „Jo tohle…“ nervózně se poškrábal na zátylku a hlavou cukl do strany. Kyra jeho pohled následovala a spatřila drobnou blondýnku s jasně modrýma očima, oblečenou v bílých šatech a černých lodičkách, která seděla na menší dřevěné židličce v koutu místnosti „Kyro, dovol, abych ti představil Melany, mou snoubenku.“ Ujal se opětovně slova Klay ihned, jak zpozoroval, že si začala Melany se zájmem prohlížet. „To ona tě převlékla mezitím, co jsme tu s panem Mikhailem Lebedinskym…“ pohledem zalétnul k mohutně vypadajícímu muži středního věku, s ostrými rysi v jeho docela hezkém obličeji, který byl, stejně tak jako on, oblečený v černém společenském obleku, „…prodiskutovávali postup tvé obhajoby,“ zamumlal trochu rozpačitě a nataženou rukou vybídl tu mile
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250372
vypadající ženu, aby mu vyšla vstříc. Ta bez zbytečných řečí jeho němou prosbu pochopila a ladnou chůzí, kterou by jí mohla závidět leckterá primabalerína, uchopila jeho dlaň do své a postavila se těsně u jeho pravého boku, dodávajíc mu svou přítomností sílu, kterou tak moc potřeboval. „Velmi mě těší, Kyro, Klay mi o vás hodně vyprávěl,“ promluvila poprvé za celou dobu Melany a Kyře nezbývalo nic jiného než uznat, že její hlas se dokonale hodil k její, řekla by až éterické osobnosti. „Také vás ráda poznávám, Melany,“ nepřítomně kývla hlavou a zaměřila svou pozornost zpět na Klaye. „O jaké obhajobě jsi to mluvil?“ chtěla vědět. Klay společně s tím mocně vypadajícím mužem po jeho boku náhle tak jaksi podivně strnul a uhnul pohledem. Jakmile tuto jeho reakci zaznamenala, její tělo se napřímilo do ostražité pozice. „O té, která proběhne už za několik hodin,“ odpověděl jí nakonec po delší chvíli ticha. Hned jak tak učinil se Kyřino srdce roztlouklo nesmírnou rychlostí, žaludek se jí sevřel a na malou chvíli dokonce přestala dýchat. Sakra! Honilo se jí hlavou společně s úvahami o tom, jak tohle všechno může asi, tak dopadnout! Ne znovu už ne, nevrátím se tam, nemůžu! Byla si jasně vědoma tohoto faktu. Nevrátím! Zopakovala si sama pro sebe v duchu a snažila se tomu ze všech sil uvěřit, jenže to bylo něco opravdu složitého. „Neboj se, sestřičko, však všechno dobře dopadne a ty se s námi už velmi brzy vrátíš domů, kde budeš moci začít od začátku, ale především s čistým štítem,“ ujišťoval ji horlivě Klay, který se ji pokoušel svými slovy poskytnout oporu a pocit bezpečí, proč se ale tedy cítila tak, jak se cítila? Zcela na dně a naprosto nedůležitá? Jako by snad byla jen drobným zrnkem prachu, na kterém jen stěží záleželo, a přesto tu někde bylo, tak proč?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250372