přítelem Qisunnguaqem vyrazit prozkoumat led na jihu. Vystoupali jsme do skal, abychom se porozhlédli, ale můj společník nebyl moc spokojený s tím, co jsme viděli. Světlo nedosahovalo příliš daleko, vždyť jsme byli uprostřed polární noci, a přesto jsme na obzoru zahlédli otevřenou vodu. Zamrzlý byl jen úzký pás podél pobřeží. „Pokuste se objet iffissocký ledovec! Pokud to zvládnete, vypadá to s cestou na jih slibně. Ale jinak přece víte, že ten, kdo má naplněné masné jámy, může tmy využít spíše k spánku a veselému hodování!“ říkali starci, když viděli naše přípravy na cestu. Ke zmíněnému ledovci se dalo dojet za jeden den. Museli jsme to zkusit! Jeli jsme po novém ledu a sanice jsme měli pobité mrožími kly, které po takové dráze klouzají nejlépe. Stačil jeden úder do chráničů bot, strašný zvuk, který přiměje rychle běžící psy k divokému klusu – a už jsme překonali led a rychle zamířili do krajiny, která ležela před námi. Psi občas ucítili průduchem tuleně nebo mrože, a tu jsme se smíchem na sebe mávli a pevně uchopili opratě. Ucítí-li lovečtí psi zvěř, nešetří síly a chtějí teplou krev! Hodinu po poledni světlo zmizelo a my jsme pokračovali dál bílou tmou polární noci. Celá krajina tu zvláštním způsobem splývala jako ztuhlá mlha a malé ledovce vypadaly jako hory. Čtyři míle od místa, odkud jsme vyrazili, od Saundersova ostrova, jsme projížděli jednou z kritických oblastí, mysem Atholl; už z dálky jsme viděli mrazivou páru stoupající z otevřené vody a užuž jsme se chtěli vrátit, když jsme v přítmí nalezli uzoučký ledový most, který vedl přes dvě otevřená místa v moři. Po dobrém ledu jsme jeli rychle vpřed a již jsme začali rozeznávat onen obávaný ledovec, když nám jihozápadní bouře uzavřela obzor hustým sněžením. Sníh vířil tak divoce, že jsme sotva viděli psy. Qisunnguaq věděl o úkrytu, který byl asi míli odtud; říkalo se mu „Skalní jeskyně Paakitsoq s úzkým vchodem“. Tam jsme museli dorazit. I přes tmu a vánici se nám to podařilo.
108 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250140