upíná ke své ruce a k té jeho a k nechutnému, vlhkému křup a pohybu věcí, co se nikdy dřív nepohnuly, k bolesti tak náhlé, ostré a pronikavé, až Damaja zavřeští. Volnou rukou hrabe po té Skaffově, zoufale a bezmyšlenkovitě ji škrábe. Skaffa ji za ni chytí a přitiskne jí ji ke stehnu, aby drásala sama sebe. A Damaja si přes tu bolest najednou uvědomí chladný, konejšivý klid kamene pod koňskými kopyty. Tlak zeslábne. Skaffa jí zvedne zlomenou ruku a přechytí ji tak, aby si ji mohla prohlédnout. Damaja dál vřeští, hlavně čirou hrůzou z toho, že je její ruka ohnutá, jak by být neměla, kůže se na třech místech napíná a fialoví, jako by tam rostly nové klouby, a prsty už tuhnou v křečích. Kámen vábí. Hluboko pod zemí je teplo a síla, se kterými by na bolest zapomněla. Už po tom příslibu úlevy skoro sáhne. A vtom zaváhá. Umíš se ovládat? „Mohla bys mě zabít,“ řekne jí Skaffa do ucha a Damaja navzdory všemu zmlkne, aby ho slyšela. „Sáhni pro oheň v zemi nebo vysaj sílu ze všeho kolem. Sedím ve tvém toru.“ Tomu Damaja nerozumí. „Vzhledem k tomu, žes neprošla žádným výcvikem, to tady není nejvhodnější k praktikování orogenie — jedna chybička, posuneš zlom pod námi a spustí se pořádný otřes. Při tom bys taky mohla umřít. Když se ti to ale podaří přežít, budeš volná. Najdeš někde nějaký spol a uprosíš je, aby tě přijali. Nebo se přidáš k tlupě bezespolců a budeš se pro tloukat, jak jen to půjde. Jestli jsi chytrá, povede se ti skrývat, co jsi zač. Nějakou dobu. Nikdy to nejde skrývat věčně, bude to iluze, ale po nějakou dobu si budeš připadat normální. Vím, že po tom toužíš nejvíc ze všeho.“ Damaja ho téměř nevnímá. V ruce, v paži, v zubech jí tepe bolest a přebíjí všechny jemnější vjemy. Jakmile Skaffa domluví,
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249752