upíná ke své ruce a k té jeho a k nechutnému, vlhkému křup a pohybu věcí, co se nikdy dřív nepohnuly, k bolesti tak náhlé, ostré a pronikavé, až Damaja zavřeští. Volnou rukou hrabe po té Skaffově, zoufale a bezmyšlenkovitě ji škrábe. Skaffa ji za ni chytí a přitiskne jí ji ke stehnu, aby drásala sama sebe. A Damaja si přes tu bolest najednou uvědomí chladný, konejšivý klid kamene pod koňskými kopyty. Tlak zeslábne. Skaffa jí zvedne zlomenou ruku a přechytí ji tak, aby si ji mohla prohlédnout. Damaja dál vřeští, hlavně čirou hrůzou z toho, že je její ruka ohnutá, jak by být neměla, kůže se na třech místech napíná a fialoví, jako by tam rostly nové klouby, a prsty už tuhnou v křečích. Kámen vábí. Hluboko pod zemí je teplo a síla, se kterými by na bolest zapomněla. Už po tom příslibu úlevy skoro sáhne. A vtom zaváhá. Umíš se ovládat? „Mohla bys mě zabít,“ řekne jí Skaffa do ucha a Damaja navzdory všemu zmlkne, aby ho slyšela. „Sáhni pro oheň v zemi nebo vysaj sílu ze všeho kolem. Sedím ve tvém toru.“ Tomu Damaja nerozumí. „Vzhledem k tomu, žes neprošla žádným výcvikem, to tady není nejvhodnější k praktikování orogenie — jedna chybička, posuneš zlom pod námi a spustí se pořádný otřes. Při tom bys taky mohla umřít. Když se ti to ale podaří přežít, budeš volná. Najdeš někde nějaký spol a uprosíš je, aby tě přijali. Nebo se přidáš k tlupě bezespolců a budeš se pro tloukat, jak jen to půjde. Jestli jsi chytrá, povede se ti skrývat, co jsi zač. Nějakou dobu. Nikdy to nejde skrývat věčně, bude to iluze, ale po nějakou dobu si budeš připadat normální. Vím, že po tom toužíš nejvíc ze všeho.“ Damaja ho téměř nevnímá. V ruce, v paži, v zubech jí tepe bolest a přebíjí všechny jemnější vjemy. Jakmile Skaffa domluví,
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249752
Damaja zaskuhrá a opět se mu zkusí vysmeknout. Skaffa varovně zesílí stisk a ona rázem ztuhne. „Výborně,“ pochválí ji Skaffa. „V bolestech ses ovládla. To většina mladých orogénů bez výcviku nedokáže. Teď přichází opravdová zkouška.“ Zase ji chytí jinak, schová její ruku do své velké tlapy. Damaja se schoulí, ale Skaffa je jemný. Za tím. „Hádám, že máš tu ruku zlomenou přinejmenším na třech místech. Když ji dáme do dlahy a budeš na ni opatrná, nejspíš se zahojí a nezůstanou ti trvalé následky. Jestli ji ale zmáčknu…“ Damaja se nemůže nadechnout. Plíce má plné strachu. Vyrazí poslední vzduch z hrdla a povede se jí vytvořit z něj slovo. „Ne!“ „Nikdy mi neodmlouvej.“ Skaffova odpověď ji pálí na kůži. Sklání se a šeptá jí do ucha. „Orogénové nemají právo říkat ne. Jsem tvůj strážce. Když usoudím, že to musím udělat, abys neohrožovala svět, zlámu ti všechny kosti v ruce, všechny kosti v těle.“ Přece jí tu ruku nerozdrtí. Proč by to dělal? To neudělá. Damaja se mlčky třese a Skaffa jí palcem přejíždí po naběhlých hrbolcích, které se jí začínají zvedat na hřbetě dlaně. Na tom gestu je cosi hloubavého, cosi zvědavého. Damaja se na to nemůže dívat. Zavře oči a ucítí, že se jí zpod řas vyřinou slzy. Je jí zle od žaludku, je jí zima. V uších jí hučí krev. „Pr-proč?“ Zadrhává se. Dá práci se nadechnout. Připadá jí to neskutečné, že se tohle děje, na cestě uprostřed ničeho, za slunečného, klidného odpoledne. Nerozumí tomu. Rodina jí ukázala, že láska je lež. Není pevná jako kámen — ohýbá se a drolí, je slabá jako zrezivělý kov. Myslela si ale, že Skaffa ji má rád. A on jí dál hladí zlomenou ruku. „Mám tě moc rád,“ řekne.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249752
Damaja sebou škubne a Skaffa ji uklidňuje jemným „pšš pšš“ a u toho jí dál hladí ruku, kterou jí zlomil. „O tom nikdy nepochybuj, maličká. Chudinko, bylas zavřená ve stodole a tak ses bála sebe samé, že ses skoro ani neodvažovala mluvit. A přitom v tobě kromě ohně země hoří i oheň rozumu a já si nemůžu pomoct a obojí obdivuju, jakkoli to první umí být zlé.“ Zavrtí hlavou a povzdechne si. „Štve mě, že ti tohle musím dělat. Štve mě, že je to potřeba. Ale, prosím, pochop to: musím ti ublížit, abys ty neublížila nikomu jinému.“ Ruka bolí. Srdce buší a bolest tepe s ním, PÁLÍ pálí, PÁLÍ pálí, PÁLÍ pálí. Bylo by tak příjemné tu bolest zchladit, zašeptat kamenům pod sebou. To by ale znamenalo zabít Skaffu — posledního člověka na světě, který ji má rád. Skaffa pokývá hlavou, jakoby sám pro sebe. „Musíš vědět, že ti nikdy nebudu lhát, Damajo. Podívej se pod ruku.“ Damaja musí vynaložit nevídané úsilí, ale otevře oči a nadzvedne druhou paži. Když to udělá, všimne si, že Skaffa ve volné ruce drží dlouhou zbroušenou dýku z černého skla. Ostrý hrot se Damaje opírá o látku košile těsně pod žebrem. Míří na srdce. „Jedna věc je ubránit se reflexu. Něco úplně jiného je odolat vědomé, záměrné touze někoho zabít, ať už v sebe obraně, nebo z jiných důvodů.“ Jako by pro zdůraznění téhle touhy jí Skaffa poklepe hrotem skleněnože o bok. Je tak ostrý, že to i přes oblečení štípne. „Ale zřejmě se, jak jsi řekla, umíš ovládat.“ A s tím jí oddálí nůž od boku, zkušeně s ním zatočí v prstech a bez dívání ho zasune do pochvy na opasku. Nato chytne oběma rukama tu, co Damaje zlomil. „Připrav se.“ Damaja se připravit nemůže, protože nerozumí tomu, co po ní chce. Rozdíl mezi jeho jemnými slovy a krutými činy ji
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249752