Jaromír Míra Červenka: BAREVNÉ ROZCESTNÍKY
tik (často s pošramocenými obličeji takto pozůstatku řádění arabských nájezdníků), vlysů, reliéfů, schodišť, skalních hrobů a já nevím čeho ještě… Fantazie pracuje na plné obrátky, na tvářích cítíte tetelení rozpáleného vzduchu a jen občas koutkem oka zahlédnete kdesi mezi torzy sloupoví čerň míhajících se čádorů. Cizince tu totiž skoro nepotkáte, zato Íránců z různých koutů země je tady v Persepolis pořád dost a dost.
Zašlá sláva minulých věků A ještě jedna poznámka, vážící se přímo k tomuto památnému místu: není totiž bez zajímavosti, že právě zde v historických kulisách prastaré říše uspořádal v říjnu 1971 předrevoluční íránský vládce Reza Pahlaví bezprecedentní oslavy věnované výročí perské dynastie. Okázale pojaté akce, vyčíslené celkem na dvě stě milionů USD, se tehdy zúčastnilo i mnoho světových monarchů a státníků. Nechyběla sa-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249099
REMINISCENCE PRVNÍ
mozřejmě ani naše reprezentace, ČSSR tu byla zastoupena prezidentem Ludvíkem Svobodou. Tato opulentní aktivita, dotovaná penězi íránských daňových poplatníků a odehrávající se z přímého panovníkova popudu, nebyla ovšem nikterak ojedinělou, šlo pouze o jeden konkrétní příklad z celé řady podobných excesů. Reza Pahlaví totiž proslul svou skoro až chorobnou sebestředností, projevující se kupříkladu striktním příkazem adresovaným veškerému íránskému tisku, kdy v rámci upevňování „samokultu“ byli novináři nuceni každý druhý den zveřejňovat některou z oficiálních vladařových podobizen. Dokonce již mnohem dříve (1965) dospěl Pahlavího narcismus do takové fáze, že si skrze podřízený Madžles nechal udělit posvátný titul „Světlo Árjů“, díky čemuž povýšil svou vlastní osobu na roveň samotného Boha. Těžko uvěřitelné, leč zcela pravdivé (a dohledatelné)! Takže raději rychle zpět do mrzké současnosti, k vše dnodennímu životu fárské metropole… Šíráz byl odjakživa domovem íránských básníků a taky městem plným zahrad a parků. Tím je ostatně dodnes. Když se sem z Persepole vracíte hlavní silnicí, otevře se pod vámi naráz celé město rafinovaně skryté ve slunečním oparu jako nějaký tajemný vějíř. První, na co se dá hned pod kopcem vlevo narazit, je kvetoucí plocha, obklopující hrobku již zmiňovaného íránského filosofa a básníka Haféze. Ten prý byl tak literárně plodný, že by na všechna jeho díla nestačila ani celá naše Strahovská knihovna. Zkrátka komu čest, tomu čest! Hafézovým parkem ale zdejší zahradní orgie ani zdaleka nekončí. Íránci obzvlášť pak ti šírázští si na zeleň prostě potrpí. A to i na tu takzvaně veřejnou. Velký park Ázádí překypuje lidmi, a protože je zrovna poledne, sedí všichni pěkně ve stínu na pohodlných kobercích, popíjejíce při tom jak jinak nežli čerstvě připravený čaj. Neodolali jsme, přičapli na trávník a z batůžku vytáhli své vedrem zteplalé láhve s vodou. Jenže než bys řekl persky abrakadabra, už nám kdosi z místních přistrčil cíp koberečku a vzápětí i šálek čaje. Rozprávíme
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249099
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249099