Matt Haig
*** Ten den se s Camille vidím ještě jednou. O přestávce na oběd. Jsme ve sborovně. Povídá si s dalším učitelem jazyků Joachimem, který je z Rakouska a učí němčinu. Jeho nos vydává pískavý zvuk, když se nadechuje. Domluví, a než si sednu, abych si vypil čaj, přijde ke mně. „Ahoj, Tome.“ „Ahoj,“ pozdravím ji. Nejkratším možným slovem, doprovázeným tím nejskromnějším úsměvem. „Je vám dobře? Vypadal jste trochu…,“ hledá vhodné slovo, „napjatý.“ „Bolela mě hlava. Mívám silné bolesti hlavy.“ „Já také.“ Přivře oči. Mám strach, že se snaží přijít na to, odkud mne zná. Možná proto řeknu: „Pořád ještě mě bolí. Proto jsem si sedl stranou.“ Zatváří se nejistě a trochu zraněně. Přikývne. „Ach, jistě. Doufám, že se to zlepší. Ve skříňce první pomoci je ibuprofen.“ Kdybyste o mně poznala pravdu, váš život by se ocitl ve smrtelném nebezpečí. „To bude dobré, děkuju.“ Odvrátím od ní pohled a čekám, až odejde. Což udělá. Vidím, že se hněvá. A já se cítím provinile. Vlastně ne, to není ono. Je to něco jiného. Jakýsi druh stesku, touha po něčem, pocit, který jsem nezažil hodně dlouho. A jak odejde a usadí se na druhém konci sborovny, neusměje se, ani se na mě nepodívá, zmocní se mne pocit, jako by něco skončilo dřív, než to vůbec začalo. Pozdě večer jdu vyvenčit Abrahama do parku ulicí Fairfield Road. Normálně tudy nechodím. Vyhýbám se jí od chvíle, kdy jsem se vrátil do Londýna. Vyhýbám se jí, protože tady jsem poprvé potkal Rose. Můj výlet do Chapel Street a Well Street byl příliš bolestivý, ale musím to překonat. Všechno musím překonat. Potřebuji to uzavřít, jak lidé v dnešní době říkají. Jenže minulost uzavřít nejde. Můžete ji jen přijmout. A toho bych chtěl dosáhnout. Jsem na Fairfield Road, před osvětlenou beznadějí au102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249082