Matt Haig
*** Ten den se s Camille vidím ještě jednou. O přestávce na oběd. Jsme ve sborovně. Povídá si s dalším učitelem jazyků Joachimem, který je z Rakouska a učí němčinu. Jeho nos vydává pískavý zvuk, když se nadechuje. Domluví, a než si sednu, abych si vypil čaj, přijde ke mně. „Ahoj, Tome.“ „Ahoj,“ pozdravím ji. Nejkratším možným slovem, doprovázeným tím nejskromnějším úsměvem. „Je vám dobře? Vypadal jste trochu…,“ hledá vhodné slovo, „napjatý.“ „Bolela mě hlava. Mívám silné bolesti hlavy.“ „Já také.“ Přivře oči. Mám strach, že se snaží přijít na to, odkud mne zná. Možná proto řeknu: „Pořád ještě mě bolí. Proto jsem si sedl stranou.“ Zatváří se nejistě a trochu zraněně. Přikývne. „Ach, jistě. Doufám, že se to zlepší. Ve skříňce první pomoci je ibuprofen.“ Kdybyste o mně poznala pravdu, váš život by se ocitl ve smrtelném nebezpečí. „To bude dobré, děkuju.“ Odvrátím od ní pohled a čekám, až odejde. Což udělá. Vidím, že se hněvá. A já se cítím provinile. Vlastně ne, to není ono. Je to něco jiného. Jakýsi druh stesku, touha po něčem, pocit, který jsem nezažil hodně dlouho. A jak odejde a usadí se na druhém konci sborovny, neusměje se, ani se na mě nepodívá, zmocní se mne pocit, jako by něco skončilo dřív, než to vůbec začalo. Pozdě večer jdu vyvenčit Abrahama do parku ulicí Fairfield Road. Normálně tudy nechodím. Vyhýbám se jí od chvíle, kdy jsem se vrátil do Londýna. Vyhýbám se jí, protože tady jsem poprvé potkal Rose. Můj výlet do Chapel Street a Well Street byl příliš bolestivý, ale musím to překonat. Všechno musím překonat. Potřebuji to uzavřít, jak lidé v dnešní době říkají. Jenže minulost uzavřít nejde. Můžete ji jen přijmout. A toho bych chtěl dosáhnout. Jsem na Fairfield Road, před osvětlenou beznadějí au102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249082
VĚZEŇ ČASU
tobusového nádraží, a dávám ruku do plastového sáčku, abych sebral hovínko po Abrahamovi a hodil ho do koše. Dějiny Londýna by mohly být zmapovány vytrvalým a nepřerušovaným úbytkem tváří z ulic. „Abrahame, tohle bys na ulici vlastně neměl dělat. Proto jdeme do parku. Víš, na to zelené místo, s trávou?“ Jdeme dál a Abraham předstírá nezájem. Rozhlížím se. Snažím se přijít na to, kde bylo místo, kde jsem ji poprvé uviděl. Nejde to. Nic tu nepoznávám. Stejně jako v Chapel Street a Well Lane nezbyl jediný dům, který by tady stál tehdy. Oknem zahlédnu řadu lidí běhajících na pásech. Všichni zřejmě sledují televizi, která visí nahoře nad jejich hlavami. Někteří mají v uších sluchátka. Jedna žena si prohlíží iPhone a přitom běží. Místa už nejsou pro lidi důležitá. Místa nehrají roli. V současnosti jsou lidé všude přítomni jenom napůl. Vždycky jsou přinejmenším jednou nohou ve velkém digitálním nikde. Snažím se přijít na to, kde bývaly ohrady s husami a kde stála ona se svým košem na ovoce. A pak to najdu. Zůstanu tiše stát, zatímco kolem nevšímavě projíždějí auta a Abraham tahá za vodítko. Bolest hlavy se zase trochu zhoršila a mám takovou závrať, že se na chvíli musím opřít o cihlovou zeď. „Jenom chvilku, hochu,“ uklidňuji Abrahama. „Jenom chvilku.“ Vzpomínky se vyvalí jako voda z protržené přehrady. Hlava mi třeští bolestí horší, než jakou jsem cítil předtím ve třídě, a když na okamžik utichne hluk projíždějících aut, ucítím to. Vnímám živou historii ulice, pozůstatek mé vlastní bolesti ještě se vznášející ve vzduchu, a cítím se stejně slabý jako tehdy v roce 1599, kdy jsem jako v deliriu mířil na západ a hledal záchranu.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249082
VĚZEŇ ČASU
TŘETÍ ČÁST
Rose
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249082