N ora R oberts • B l í z k o
plamene
Zvláštní. Cítil se, jako by už nějaké pivo vypil. Vlastně spoustu piv. Všechno se s ním točilo a podlaha jako by mu uhýbala pod nohama. Vešel do kuchyně. Oslepila ho světla a hlava rázem rozbolela ještě úporněji. „Já bych si vepřové dal.“ „Vidíš?“ Fin se s úsměvem otočil… a rázem se usmívat přestal. „Co se stalo?“ „Menší konfrontace. Kristepane, tady je vedro jak v Africe.“ Sundal si bundu, trochu se přitom zapotácel, pak se podíval na svou levou paži. „No podívejte se na to. Kouří se mi z ruky.“ Když se překotil dopředu, přátelé přiskočili a zachytili ho. „Co se to sakra děje?“ chtěl vědět Boyle. „Celý hoří.“ „Je tu horko,“ trval na svém Connor. „Není. To Cabhan,“ prohlásil Fin. „Cítím ho.“ „Sundám mu košili.“ „To mi holky říkají v jednom kuse.“ Fin netrpělivě trhl zápěstím a Connor zůstal od pasu nahoru nahý. Zadíval se na svou paži, na velkou černou spáleninu, odlupující se puchýřovitou kůži. Připadal si zvláštně vzdálený tomu všemu, jako by se na to jen díval přes sklo. „Uděláš mi s tím něco?“ vypravil ze sebe a vzápětí omdlel. Fin přitiskl ruce na spáleninu. A i přes bolest, která jím projela, je držel na místě. „Co mám dělat?“ naléhal Boyle. „Dones mu vodu. Nezastaví šíření té popáleniny, ale… Potřebujeme Brannu.“ „Dojedu pro ni.“ „To by trvalo moc dlouho. Přines tu vodu.“ Fin zavřel oči, otevřel se a spojil se s ní. Connor je zraněný. Přijď. Spěchej. „Voda nepomůže,“ namítl Boyle, když si k nim klekl. „Ani jednomu z vás. Pálí ti to ruce. Vím, jaký to je.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248897
N ora R oberts • B l í z k o
plamene
„A já vím, že se to dá vyléčit.“ Finovi vyskočil na čele pot a stékal mu v pramíncích po zádech. „Zato nevím, jak rychle by se to rozšířilo, kdybych to nedržel.“ „Led? Hoří, Fine. Můžeme ho strčit do vany s ledem.“ „Normální prostředky nepomůžou. U mě v dílně. Dones… Už není třeba,“ oddechl si, protože v tu chvíli se v kuchyni objevily Branna, Iona a mezi nimi vyděšená Meara. Branna pospíchala ke Connorovi. „Co se stalo?“ „Nevím. Určitě je v tom Cabhan. Connor celý hoří, mluvil z cesty. Pod rukama mám černou hlubokou spáleninu, která se snaží rozšířit. Zadržuju ji.“ „Ukaž mi ji. Udělám to.“ „Držím ji, Branno. Mohl bych udělat víc, ale asi ne všechno. Ty můžeš.“ Zaťal zuby v náporu bolesti. „Nepustím ho, ani kvůli tobě.“ „Dobře, dobře. Ale potřebuju to vidět, cítit, poznat.“ Zavřela oči, sebrala všechnu sílu a položila dlaně na Finovy. Když oči otevřela, stály v nich slzy, protože bolest pod jejíma rukama byla nevýslovná. „Podívej se na mě,“ řekla tiše Finovi. „On nemůže, tak se dívej za něj. Buď za něj. Vnímej za něj. Uzdravuj za něj. Podívej se na mě.“ Její oči zešedly jako voda v jezeře, vyzařovaly bezbřehý klid. „Iono, polož ruce na mé, dej mi, co můžeš.“ „Cokoli.“ „Chladí to, cítíš ten chlad?“ řekla Branna Finovi. „Cítím.“ „Chladivá a čirá hojivá moc. Splachuje oheň a černotu.“ Když se Connor začal třást a sténat, Meara si klela a položila si jeho hlavu do klína. „Ššš.“ Něžně ho hladila po vlasech a po tvářích. „Jsme s tebou.“ Connorovi stékal po obličeji pot, stejně tak Finovi. Branna začala mělce dýchat, přebírala část žáru a bolesti. „Držím ji,“ procedil Fin mezi zuby. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248897
N ora R oberts • B l í z k o
plamene
„Ale už ne sám. Hojení bolí, to je jeho cena. Dívej se na mě a nech to se mnou odejít. Ven z něj, jehož oba milujeme, pomalu, chladně, ven z něj, přes tebe, do mě. Ven z něj, přes tebe, do mě. Ven z něj, přes tebe, do mě.“ V podstatě ho zhypnotizovala. Ta tvář, ty oči, ten hlas. A postupné slábnutí bolesti a vychládání žáru. „Ven z něj,“ pokračovala a kolébala se, „přes tebe, do mě. A pryč. Pryč.“ „Podívej se na mě,“ řekl Fin, když cítil, jak se jí začínají chvět dlaně. „Blížíme se ke konci. Boyle, u mě v dílně je hnědá láhev se zelenou zátkou, stojí na horní polici nad pracovním stolem.“ Opatrně ruce odtáhl, aby viděli ránu. Spálenina, nyní rudá, nebyla větší než ženská pěst. „Je chladnější,“ řekla Meara a dál Connora hladila. „Zpocený, ale už ne tak horký a pravidelně dýchá.“ „Není pod tím nic černého, žádný jed.“ Iona se ohlédla na Brannu a Fina. „Ne. Už je to jen ošklivá spálenina. Dokončím to.“ Branna na ni položila ruce a vzdychla. „Už jen spálenina, která se dobře hojí.“ „Tohle?“ Boyle přiběhl zpátky s láhví. „To je ono.“ Fin ji od něj vzal, otevřel a dal Branně přičichnout. „Ano, ano, to je ono. Výborně.“ Nastavila dlaně a Fin do nich nalil balzám. „Tak ukaž, mo chroi.“ Velmi jemně vetřela balzám do spálené kůže – nyní už růžové a svraštělé. A zatímco ránu potírala a tiše přitom broukala, Connor otevřel oči. Nad sebou měl Meařinu bledou tvář a uslzené oči. „Co je? Proč ležím na podlaze? Ještě jsem se ani nenapil.“ Natáhl ruku a otřel Meaře slzu. „Neplač, moje milá.“ Pokusil se posadit, zapotácel se. „Takže jsme tu všichni na zemi u Fina v kuchyni. Jestli načneme láhev, chci si dát jako první.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248897