Vojna (Ukázka, strana 99)

frontě na jídlo s ešusem v ruce a u stejného okénka. Nakonec jsme pochopili, že musíme zvládnout oboje, výcvik i školu.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248869

31. Karanténa žloutenky – Vánoce a Silvestr Již jsem se o ní zmiňoval, ale byla pro nás všechny tak významná, že jí musím věnovat celou kapitolu. Proč? Protože se přidávaly nové a nové případy a karanténa pro nás znamenala několikaměsíční domácí vězení. Byl to tvrdý útok na psychiku všech přítomných. Dokonce jeden z nejhezčích kluků z našeho středu se nakonec oženil se zdravotní sestřičkou obtloustlé postavy, o dobrých pět let starší, kterou „obskočil“ v době, kdy byla štíhlejší většina doktorů a velitelů. Normálně by o ni na ulici nezavadil ani pohledem, ale ta naše další izolace od venkovního světa na každého z nás působila jinak.

Tak tuhle „kočku“ mu nakonec nikdo nezáviděl. Bylo-li co závidět, byla to její přítomnost v karanténní oblasti a jejich každodenní milování na jejím privátním pokoji.

V té době jsem psal zase dopisy obden. Ale co se mi to vracelo?

Samé nářky a stížnosti na Jindřinu maminku. Ta si usmyslela, že dá Jindřišku dohromady s mým kamarádem Pepíkem, který se před časem už vrátil z vojny. Na mé devítidenní dovolené nás jednou svezl v tatínkově Škodovce a posadil si Jindru vedle sebe dopředu a já seděl na zadním sedadle. V tu dobu jsem se rozhodl, že budu šetřit na auto a po škole si jej musím pořídit. Kdybychom tehdy všichni tušili, že je Pepík na „kluky,“ ale to nás nikoho ani ve snu nenapadlo.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248869

Když mne maminka viděla zaraženého po mém návratu z Prahy, za chvíli se vše dozvěděla a udělala mi nesmírnou radost. Čím? Druhý den mi dala spořitelní knížku, na které bylo čtyřicet tisíc a byla vinkulovaná od Mototechny, a objednávku na novou Škodu 100 S. Problém byl jenom v tom, že Mototechna mamince sdělila, že musíme „počkat“ dva roky, nežli moje auto vyrobí. V té době to jinak nešlo. Tak jsem od té doby začal šetřit, abych těch zbývajících šestnáct tisíc za devatenáct měsíců došetřil. Od té chvíle to bylo moje a maminčino tajemství a já jsem jí byl neskutečně vděčný za tento její poslední veliký dar do života, který jsem od ní dostal. Rád jsem jí slíbil, že po návratu z policejní školy budeme autem jezdit do jejího rodiště na chalupu do Církvice.

Karanténa se dál prodlužovala, až tu byly Vánoce. Moje první Vánoce, kdy nebudu doma s rodinou. Byl jsem smutný, protože pro mne měly vždy Vánoce mimořádný význam. Nešlo jen o dárky a slavnostní večeři, ale i návštěvu kremace, kde byli pochováni moji tatínkové. Byl jsem smutný, ale i trochu zvědavý na „policejní Vánoce“ v kasárnách.

Nakonec mezi nás přijel nějaký velitel s hodností plukovníka. Já jsem seděl u stolu naproti němu a pořád jsem své oči zapichoval do těch jeho výložek se třemi zlatými hvězdami ve zlatém rámečku.

Tehdy jsem se zařekl, že po těch pěti letech do civilu nepůjdu a budu se snažit odejít až se stejnými výložkami na svých ramenou, jako měl ten velitel. Kde by mne tehdy napadlo, že za dvacet let se to stane skutečností? K večeři byla klasika, rybí polévka, bramborový salát a řízky z kapra nebo vepřového.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248869