Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248677
MŮJ PSÍ ŽIVOT 2
Krakénův páníček, pan Koch, byl jeho skutečným obrazem. Jako by od něj přebral všechny dobré vlastnosti. Jen byl na rozdíl od svého Krakéna příšerně tlustý. Občas připomínal horolezce v poslední fázi zdolávání vrcholu. Neustále zpocený, a když udělal víc než pět kroků, zastavil a vydýchal se, aby mohl pokračovat dál. Jak naši dvounoháči, tak my jsme byli přesvědčeni, že to s ním brzy sekne. Proto nás ani neudivilo, když jsme Krakéna asi měsíc neviděli. Bylo horké léto, jeho páníček to určitě musel odskákat. Jenže pak se jednou k našemu překvapení došoural pan Koch na Velkou louku. S kočárem! A v tom kočáře, věřte nebo nevěřte, ležel Krakén, a kdyby nedýchal, tak bychom všichni byli přesvědčeni, že je po něm. Měl úplně vyhaslé oči a vůbec se nehýbal. Prostě hrozný pohled. Nereagoval ani na naše zakřiknuté poštěkávání. Jen se vděčně podíval, když ho olízla Ajšinka po čumáku. Tentokrát se proti tomu neohradil ani její věčný ctitel russell teriér Pupíček, který je jinak žárlivý jako Othello. Takový důkaz náklonnosti by pro něj jindy byl důvod ke rvačce. To neříkám proto, abych pomluvil Pupíčka, že je občas vzteklým rváčem, ale abyste si udělali obrázek, jak na tom Krakén byl. Pan Koch si sedl na lavičku a zamilovaně se na Krakéna díval a přitom mu z očí stékaly krokodýlí slzy. „Proboha, co se mu to stalo?“ zeptal se major policie Šebek, páníček patřící k Ajšince. I ostatní dvounoháči se shlukli kolem lavičky, kde seděl pan Koch. Byli v rozpacích, protože nevěděli, jestli je víc chytá za srdce pan Koch, nebo dojímá pohled na jeho bezmocného Krakéna. „To jsme seděli s manželkou večer u televize,“ vyprávěl přerývavě pan Koch, jak mu právě došel dech. „Dávali nějaký napínavý film. Krakén ležel vedle Hanky na kanapíčku a najednou mu vám začala ujíždět hlava dolů na zem a za ní celé tělo. My jsme si 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248677
VYPUSŤTE KRAKÉNA
mysleli, že nás chce Krakén trochu vyvést z míry, on to občas dělá, kašpar jeden…“ Pan Koch musel přerušit vyprávění, protože se rozbrečel jako malé dítě a utíral si slzy do rukávů. To rozechvělo i tak otrlého chlapa, jakým byl policajt Šebek. Ještěže se vedle něj postavila Pupíčkova panička, právnička Jiřincová, a chytla ho za ruku, aby o tom nikdo nevěděl. „On Krakén totiž občas dělal podobné opičky, aby nás pobavil. Jenže se u toho vždycky takhle smál…“ zajíkal se pan Koch a ohrnul rty pod nosem, až se mu odhalily zuby. „Jenže tentokrát se nesmál, ale vřískal bolestí.“ Po jeho slovech se všichni dvounoháči otřásli až u své dušičky, jakou u nich pan Koch vzbudil lítost. „A pak se Krakén přestal úplně hýbat a komunikovat s námi. Hned jsem s ním zajel na veterinu. Našli mu neoperovatelný nádor na mozku. Každý druhý den s ním jezdíme na nitrožilní výživu, aby nepošel hlady.“ Pan Koch se opět musel vydýchat a vyplakat. My psi jsme také poznali, že to je s Krakénem hodně nahnuté. Zmínka o mozku však zaujala neurochirurga Vladimíra, který se na rozdíl od všech ostatních nedojímal. Páníček vždycky o těch špičkových chirurzích říká, že určitě pomohli spoustě lidem, ale také po nich zůstal pěkný hřbitov. Takže se jich jen tak něco nedotkne. Vladimír si dřepl ke kočárku a díval se nehybnému pacientovi do očí, občas ho někam klepl a pak ho prohmatával. Prostě normálně ho prohlížel. „Dneska jsem přivezl Krakéna, aby se mohl rozloučit… Už ho nechci nechat trápit. Zítra jde na injekci,“ prozradil pan Koch krutou pravdu. To už bulely všechny paničky, protože jim vyprávění rvalo srdce z těla, a páníčkové odvraceli pohledy, aby nebylo vidět, že také neudrželi slzy. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248677