„Je to tak. A právě o tom jsem s tebou chtěl mluvit,“ zastavil se McBrighty. Hovořil teď naprosto vážně. „Je to moravský bratr, a když teď v Americe slyšíme, že čeští bratři vyhazují do vzduchu celá nádraží, nerezonuje to u našeho voliče tak, jak bychom si představovali, jestli mi rozumíš.“ „Rozumím,“ odpověděl Royth. „Potřebujeme něco, jakýkoliv důkaz, který by Američany přesvědčil, že je to celé jen komedie.“ „Kvůli tomu jsi přijel, je to tak?“ „Je to tak,“ odpověděl McBrighty. „A kvůli dlasku tlustozobému samozřejmě a taky, abych tě pozdravoval od Kate.“ „Jak se má moje tajná láska?“ zjihl přece jen nakonec Royth. Příliš nepřeháněl, když tak nazval manželku svého přítele. „Loni jí dali na vybranou, buď odejde ze CNN nadobro, nebo se stane sportovní komentátorkou,“ líčil McBrighty poslední peripetie Katiny slavné televizní kariéry. „Předpokládám, že zvolila to druhé.“ „No jistě. Nemohla přece americké publikum připravit o svoji dokonalou tvář,“ zatvářil se McBrighty poťouchle. Royth se musel smát. Nedovedl si přestavit, jak to dokonalé ztělesnění ženské krásy komentuje tu strašnou hru, které Američané říkají fotbal. „Představ si, že vedení televize teď uvažuje o tom, že bychom pravidelně vysílali přenosy evropského fotbalu. Kate je samozřejmě proti a má pravdu, je to naprosto sterilní hra, která nemá žádný náboj,“ postěžoval si McBrighty. „Asi budu tvé ženě muset vysvětlit, že fotbal je to poslední, co nám zbylo.“ „Obávám se, že ji nepřesvědčíš,“ odtušil McBrighty.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248649
Kapitola 6 Robert propadal zoufalství. Jeho asistentka, paní Breitenfeldová, mu právě oznámila, že hardware, na jehož opravu netrpělivě čekal řadu dní, je defektní. Kdo ví, co tu závadu způsobilo – snad obyčejný prach, který se usadil v závitech přístroje, či to, že se hardware dlouhodobě přehříval, uložená data se každopádně zachránit nepodařilo. Ano, paní Breitenfeldová mluvila i s asistentkou komisaře Riesela, která vyřizovala Robertovu stížnost na informační embargo, jež na ně uvalil Europol. Zdálo se však, že ani v tomto směru nebyly zprávy nijak příznivé. Ačkoliv komisař Robertovu rozčarování rozumí, nemůže ze své pozice zasahovat do činnosti jednotlivých orgánů. Oficiální odpověď prý dorazí poštou. „Odřízli mě,“ zašeptal Robert. „Co jste říkal, pane Sunderbergu?“ „Ne, nic, nic, omlouvám se.“ „Můžu pro vás ještě něco udělat?“ zeptala se starostlivě paní Breitenfeldová. „Ne, děkuji, jste laskavá,“ odpověděl Robert. Propustil ji a ztěžka se zvedl od stolu. Za poslední týdny v éčku se naučil nedívat se pod sebe, nevnímat fakt, že neustále levituje nad dvousetmetrovou propastí, od které ho dělila jen tenká vrstva tvrzeného skla. Teď se ho ale při pohledu do útrob kráteru zmocnila nekontrolovatelná závrať. Ostrá bolest se mu zahryzla do hrudníku a rychle se rozlévala do rukou a brady. Chystala
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248649
se ho úplně paralyzovat. Robert se dobelhal k železné traverze dělící jeho kancelář od chodby a sesunul se k zemi. Jeho srdce tlouklo tak silně, až se zdálo, že se každým dalším úderem rozskočí. „Paní Breitenfeldová!“ zasípal téměř neslyšně. Měl pocit, že je životně důležité dostat se odsud. Sebral tedy poslední zbytky sil, zvedl se o rám dveří a podél stěny se dopotácel k výtahu. Sesul se do jeho útrob a zavřel oči. Teprve když stanul na pevné zemi, vrátila se mu jakási rovnováha. Možná to nebyl infarkt, napadlo ho, ale ataka té strašné neurózy, kterou trpěl jako dítě. Jeden školní psycholog ho tehdy naučil s ní pracovat. Radil mu posadit se na židli, opřít nohy o zem, zhluboka dýchat a silně prožívat pocit uzemnění. Robert se i teď zachoval podle jeho slov. Vybavil si lékařovu vlídnou tvář, která se na příliš ostražitého chlapce dívala s otcovským porozuměním, a pocítil úlevu. Srdce se pomalu uklidnilo, bolest polevila a čerstvý vánek sušil pot na Robertových spáncích. Protentokrát byl zachráněn. Ještě hodnou dobu seděl na schodech. Byl vyčerpán tím záchvatem, jehož sílu zakusil naposledy ve třinácti letech, a zároveň si užíval nevšední radosti znovuzrození. Teprve ve chvíli, kdy se cítil znovu při síle, se vydal na malou procházku. Byl krásný jarní podvečer a z kancelářských budov se vyhrnuly davy evropských úředníků. Obsazovali zahrádky a pivní výčepy nebo postávali jen tak venku s rukama ledabyle zabořenýma v kapsách. Míra sebevědomí, nezpochybnitelnosti těch mužů a žen, na nichž závisely životy milionů, se chystala vrhnout Roberta zpátky do náruče zoufalství. Proč ho vypudili ze svého středu, přemýšlel. Jen proto, že bral původní myšlenku společenství až příliš vážně? Měl snad být více pragmatikem, jak mu radil Hans Riesel? Bránily mu snad detaily, malé vady na kráse, kterými se tak často zabýval, aby viděl evropský projekt jako celek? Anebo to bylo ještě jinak, napadlo ho, a v tom okamžiku se zastavil.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248649