Úryvek z Minulosti mimo čas : Projekt Schodiště
Ve čtrnáctém století, za vlády dynastie Ming, vyvinulo čínské námořnictvo zbraň zvanou chuo-lung čchu šuej, doslova „ohnivý drak povstávající z vody“. Byla to několikastupňová raketa poháněná střelným prachem, v principu podobná protilodní střele z éry před trisolaranskou krizí. Sestávala z trupu (chuo-lung) a přídavných raket. Po odpálení se vyřítila přímo proti nepřátelské lodi, po ploché trajektorii těsně nad hladinou moře. Když přídavné rakety vyhořely, zažehly trs menších raketových šípů v trupu, které nepřátelskému plavidlu způsobily vážné škody. Postrachem dávných bojišť byla také opakovací kuše, předchůdce pozdějších kulometů. Tu znali na Východě i Západě, přičemž čínská verze byla nalezena v hrobkách datovaných až do čtvrtého století před naším letopočtem. Snaha využít primitivní nástroje novým způsobem vedla v obou případech k vývoji zbraní, které jako by svou ničivou silou ani nepatřily do své doby. Při zpětném pohledu lze stejně charakterizovat také projekt Schodiště z počátku krizové éry. Lidé tenkrát jen s pomocí tehdejší zaostalé technologie urychlili malou sondu na jedno procento rychlosti světla. Bez technologie, která přišla na svět až za dalšího půldruhého století, něco takového správně nemělo být možné. V době projektu Schodiště již lidé úspěšně vypustili několik sond mimo sluneční soustavu a s některými dokonce 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248439
přistáli na měsících Neptunu. Proto technologie potřebná k rozmístění jaderných pum podél budoucí trasy sondy byla tehdy již poměrně vyzrálá. Ovšem naplánování trasy tak, aby sonda proletěla kolem každé pumy a aby každá puma detonovala v tom pravém okamžiku, obnášelo řadu obtížných inženýrských problémů. Bomby musely explodovat jen kousek za radiační plachtou. V okamžiku exploze měly být od plachty nanejvýš tři až deset kilometrů daleko, v závislosti na výbušné síle. Vzhledem k postupné akceleraci sondy to znamenalo stále přesnější načasování. Naštěstí i při jednom procentu rychlosti světla tolerance chyby přesahovala nanosekundovou škálu, což bylo proveditelné i v mezích tehdejší technologie. Sama sonda neměla žádné motory. Směr jejího letu určovala výhradně relativní poloha explodujících bomb, které byly vybaveny malými směrovými tryskami. Radiační plachta míjela bomby ve vzdálenosti pouhých několika set metrů. Každá bomba mohla pomocí svých trysek tuto vzdálenost v případě potřeby zkrátit nebo prodloužit, změnit tak úhel mezi explozí a plachtou, a tím také průběžně upravovat dráhu sondy. Radiační plachtu tvořila tenká fólie a ta musela svůj náklad táhnout za sebou, jiné řešení neexistovalo. Celý aparát tak připomínal gigantický padák — s tím rozdílem, že tento stoupal „vzhůru“. Aby explodující jaderné pumy kapsli nepoškodily, musely být kabely spojující náklad s plachtou asi pět set kilometrů dlouhé. Kapsli navíc chránila ablativní vrstva, která se s každou detonací postupně vypařovala, čímž kapsli ochlazovala a také snižovala její celkovou váhu. Kabely byly vyrobené z nanomateriálu zvaného „létající čepel“. Měly zhruba desetinu tloušťky pavoučího vlákna a pouhým okem byly neviditelné. Osm gramů materiálu stačilo na kabel dlouhý sto kilometrů, ten byl však přesto natolik silný, že udržel náklad i v okamžiku náhlé akcelerace 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248439
po detonaci bomby a nepoškodil se ani vlivem silného radioaktivního záření. Je samozřejmé, že chuo-lung čchu šuej nebyla doopravdy srovnatelná s dvoustupňovou raketou, stejně jako opakovací kuše nebyla zaměnitelná s kulometem. Obdobně ani projekt Schodiště nemohl katapultovat lidstvo do kosmického věku. Byl to jen zoufalý pokus, který naplno využil potenciálu tehdejší primitivní technologie.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248439