„Bude to dobré, Eleanor,“ ujistil mě otec. „Ano, budeš v pořádku,“ přidala se máma. „Zase se postavíš na nohy. Doufám, že se brzo vrátíš do knihovny. Když se teď omezují státní rozpočty, není vhodná doba na to, aby člověk nějak ohrozil svoje zaměstnání. Mimochodem, nedávno jsem mluvila s jednou přítelkyní a její dcera pracuje v právnické knihovně. Spolupracuje s vysoce postavenými právníky na důležitých případech. Mohla bych jí zavolat, nebo jí dát tvoje číslo, kdybys chtěla. Ta firma má pobočky i na západním pobřeží.“ Vždycky jsem věděla, že matka nepromešká jedinou příležitost, aby mi připomněla, že bych mohla být něco víc. Dělat něco působivějšího. Asi nebyl důvod myslet si, že propásne tuhle šanci z obav, že by to vyznělo necitlivě a trapně, jen mě nenapadlo, jak to dokáže všechno vyslovit jedním dechem. V jejích slovech jsem slyšela zklamání, jak daleko jsem se odchýlila od jejich nadějí. Tohle se stává, když jste jedináček. Když rodiče chtějí další děti, ale už to nejde, a tak si do vás promítnou všechny sny, chtějí z vás mít svoji zmenšenou verzi. A když jim pak dojde, že nejste jako oni, najednou nevědí, co si s tím počít. Vždycky mě to trápilo, dokud jsem se neodstěhovala sem, daleko od jejich nesouhlasných pohledů, odsuzujících hlasů. Tady mě to netrápilo, až doteď. Asi proto, že až doteď jsem rodiče nepotřebovala. Sice jsem tvrdila, že Benovu smrt mi nic nemůže ulehčit, ale asi jsem v sobě přece jen chovala náznak naděje, že podpora rodičů by mi tu tíhu trochu pomohla unést. „Ne, díky, mami,“ odpověděla jsem a doufala, že tím náš hovor skončí. Že to máma protentokrát vzdá, jen aby se mi to příště pokusila vnutit ještě urputněji. „Nepotřebuješ od nás něco?“ zeptal se táta. „Ne, nic, tati. Jen jsem vám to chtěla povědět. Mějte se dobře a užijte si večer.“ „Dobře. Upřímnou soustrast s tvou ztrátou, Eleanor.“ A máma zavěsila. „Chceme pro tebe jen to nejlepší, Elsie,“ ozval se táta. Zaskočilo mě, když jsem z jeho úst slyšela tohle oslovení. Snažil se. Znamenalo 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248179