98
w i l b u r
s m i t h
•
ř e k a
b o h ů
– Ča
ro d ě j
Naja se rychle stáhl. „Neměl jsem na mysli takové rouhání. Bohové mi už přece prostřednictvím labyrintů svou podporu slíbili.“ „Nejdřív musíme zjistit, jestli je taková dohoda vůbec možná,“ radil Taita. „Apepi může věřit, že jeho vojenská pozice je neotřesitelná, a odmítne nás. Přes všecky naše snahy o mír se rozhodne pro vedení války až do jejího hořkého konce.“ „Myslím, že se tak nestane. Povím ti jména našich spojenců, jenže za nimi musíš jít v tajnosti. Jsi dobře známý a vážený i mezi Hyksósy a já ti dám na cestu talisman, který prokáže, že přicházíš s mým posláním. Pro naši věc budeš nejlepším vyjednavačem. Vyslechnou tě.“ Taita, ponořený v myšlenkách, ještě chvíli mlčel. Uvažoval, jestli by nemohl ze situace vytěžit nějaké výhody pro Nefera a princezny, jenže za daného stavu na nic nepřišel. Ať se stane cokoliv, Nefer zůstane dál ve smrtelném nebezpečí. Před Taitou zůstala jediná cesta, jak zajistit Neferovo přežití: dostat ho z Egypta. Neotvírá se k tomu možnost právě teď? Naja mu nabízí volnou cestu za hranice země. Nemohl by toho využít a vzít Nefera s sebou? Ve vteřině si uvědomil, že to nepůjde. Podmínky jeho styku s chlapcem stále určoval Naja a nikdy mu nedovolil být s ním o samotě. Dokonce při zasedáních rady ani nesměl v jeho blízkosti sedět. Před několika týdny sice Naja povolil výjimku, protože Nefer onemocněl bolestivým zánětem hrdla, a stařec o něj pečoval. Jenže i tehdy byli vždy přítomni Naja i Asmor a neušlo jim jediné slovo. Kvůli postižení nemohl Nefer mluvit nahlas a jen šeptal, ale nespustil z Taity oči, a když přišel čas rozloučení, držel ho dlouho za ruku. Od té chvíle už uběhlo víc než deset dnů. Taita zjistil, že Naja pro Nefera našel nové učitele. Z řad Modrých mu Asmor vybral instruktory, kteří vedli faraonův výcvik v zacházení s mečem a v ovládání vozu. Ovšem ze starých přátel k němu nesměl nikdo. Dokonce i jeho druh z mládí Meren byl z faraonovy blízkosti vykázán. Kdyby se pokusil Nefera dostat ze země, nejenže by obětoval Najovu důvěru, ale v případě neúspěchu by faraona vysta-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247614
99
w i l b u r
s m i t h
•
ř e k a
b o h ů
– Ča
ro d ě j
vil smrtelnému nebezpečí. Ne, tuhle cestu přes linie Hyksósů může využít jen k tomu, aby mladému faraonovi zajistil větší bezpečí. „Je mou povinností všemožným způsobem ti pomáhat, jak mi přikázali bohové,“ prohlásil Taita. „Přijímám úkol a podniknu tu cestu. Jak se dá nejbezpečněji překročit fronta? Určitě mě Hyksósové poznají?“ Naja takovou otázku předvídal. „Musíš použít starou vozovou cestu přes duny a pak projet vyschlým vádím u Gebel Wadunu. Přátelé na druhé straně ji mají pod dohledem.“ Taita přikývl. „To je ta cesta, kde faraon Tamos našel svou smrt. Jenže já jsem nikdy nejel dál než do Gallaly. Na zbytek cesty budu potřebovat průvodce.“ „Pošlu s tebou vlastního zbrojnoše a švadronu Modrých,“ souhlasil Naja. „Ale cesta je dlouhá a těžká. Musíš vyjet neprodleně. Každý den, každá hodina může být rozhodující.“
T
aita urazil cestu z Gallaly o půl dne dřív než Naja s Tamosem. Nebral ohled na nic a hnal koně do úmoru. Vojáci jeho doprovodu v devíti dalších vozech žasli nad starcovou výdrží. Věděli, že je otcem jízdy, protože byl prvním Egypťanem, který postavil vůz a nechal ho tahat spřežením. Jeho slavná jízda z Théb do Elefantiny, kam přinesl zprávu o vítězství faraona Tamose nad Hyksósy, se stala podkladem pro legendy. Když za ním pádili přes duny, pochopili, že legendy nepřehánějí. Starcova vytrvalost byla ohromující. Jemnýma rukama pevně svíral opratě a dokázal z koní dostat to nejlepší. Nebylo jediného muže ve švadroně, který by ho neobdivoval, ale nejvíc si ho vážil jeho zbrojnoš. Najův nosič kopí Gil měl drsnou tvář osmahlou sluncem. Stavbou těla sice příliš nevynikal, což ostatně byla pro jízdu ve voze výhoda, ale na druhé straně mu nechyběla zdravá síla a upřímná, veselá povaha. Jeli celou noc chladným vzduchem s měsícem za zády a za svítání zastavili na odpočinek. Gil napojil koně a přišel za Taitou, který seděl na balvanu, odkud měl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247614
100
w i l b u r
s m i t h
•
ř e k a
b o h ů
– Ča
ro d ě j
dobrý výhled na vádí Gebel Wadun. Právě zaháněl žízeň. Od půlnoční zastávky pil poprvé a hořkou vodu ze studny v Gebel Nagaře polykal bez náznaku nechuti. Ten starý ďáblův postrach je nezdolný jako beduín, pomyslel si Gil s obdivem, dřepl v uctivé vzdálenosti od starce a čekal na další příkazy. „Ty znáš místo, kde faraona srazil šíp,“ začal rozhovor Taita. Gil ukázal dolů, kde se kdysi plné koryto vádí rozlévalo do rovin. „Tam, pane, nedaleko kopců.“ Když Gila poprvé vyslýchal před radou, kde zbrojnoš vypovídal o okolnostech faraonovy smrti, zdálo se mu jeho svědectví souvislé a důvěryhodné. Na Gila nepůsobila důstojnost a pompa státní rady ani význačné osobnosti, které v ní seděly. Mluvil prostě jako čestný a obyčejný voják, kterým také byl. Když mu ukázali oba kusy zlomeného hyksóského šípu, poznal v nich střelu, která faraona Tamose usmrtila. Při té příležitosti se setkali poprvé. Od chvíle, kdy vyjeli z Théb, spolu sice jednou či dvakrát krátce promluvili, jenže na delší rozhovor nebyl čas. „Byl tam toho dne s tebou ještě někdo jiný?“ zeptal se Taita. „Pár Najových osobních strážců a vozka Samos. Jenže ten čekal u vozu dole v korytě, když nás Hyksósové napadli,“ odpověděl Gil. „Zavedeš mě na místo bitvy,“ přikázal Taita. Gil pokrčil rameny. „To nebyla žádná bitva, jen šarvátka. Těžko tam něco zajímavého najdeme, je to pustina. Ale udělám, jak velký mág přikazuje.“ Vojáci nasedli a zástup vozů sjížděl příkrým svahem dolů k vádí. V těch místech nezapršelo snad sto let a pouštní vítr nedokázal zahladit stopy faraonových vozů, a tak když sjeli na dno vyschlého řečiště, Taita sledoval hluboké rýhy vytlačené koly. Bedlivě pozorovali oba břehy, aby je Hyksósové nezaskočili, ale všude byl klid. „Tamhle je strážní věž,“ ukázal před sebe Gil. Proti čisté bledé obloze se rýsovaly kontury rozeklané skály, která se opile nakláněla do údolí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247614