živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti...“ Nakonec 15. prosince 1938 odmítl hlasovat v Národním shromáždění pro Zmocňovací zákon, který zaváděl prvky autoritativního státu, eliminoval parlament z ústavního systému ČSR a veškerá výkonná a zákonodárná moc byla podle něj převedena na vládu a prezidenta republiky. Mnichov vyvolal v zahraničí řadu různorodých reakcí. Na jedné straně byli jeho nadšení příznivci, na straně druhé rozhodní odpůrci. Mussolini byl uvítán v italských městech, kterými projížděl, velkými zástupy lidu, ve Florencii ho přivítal sám král, který mu vyjel vstříc. Daladiera uvítali květinami, kterými zasypali jeho pracovnu a poslali záplavu telegramů, v nichž ho nazývali „zachráncem míru“, zástupy volali: Ať žije Daladier. Chamberlainovi vyzváněly vstříc londýnské zvony. Oproti tomu však protesty byly i ve Francii a Anglii. Například Churchill a s ním podobně smýšlející pokládali v této chvíli za vhodné postavit se Hitlerovi. Měli spolehlivé informace o tom, že německá opozice jen čeká na vypuknutí války, respektive na pevný postoj západních mocností. Praha je však zklamala; ztratila nervy a přijala londýnské podmínky. Churchill ve svých pamětech píše, že byl vždy přesvědčen, že Beneš udělal chybu, když se podřídil. Měl hájit svou pevnostní linii. Jakmile by se jednou začalo bojovat, Francie by mu byla ve vzepětí národního cítění přišla na pomoc a Britá98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247571
nie by se téměř okamžitě postavila po bok Francie. Ve Francii reprezentoval obdobné názory významný politik Georges Mandel, který Beneše přesvědčoval, uděláte-li to, zachráníte Evropu před hitlerizmem, první výstřel z vašeho děla se rozšíří ve světě s takovou ozvěnou, že začnou střílet i děla Francie, Velké Británie a také Sovětského svazu, a to sama od sebe. Půjde za vámi celý svět. A já když čtu tato slova, chtěl bych v této souvislosti připomenout již zmíněný zákon potenciálních spojenců. Nabízí se jistě otázka, zda přijetí anglicko-francouzského ultimáta a Mnichova bylo správné, či nikoli. Samozřejmě je obtížné o tom dělat nějaké korektní soudy. V politice a dějinách mohou být krátkodobá vítězství a krátkodobé prohry a dlouhodobá vítězství a dlouhodobé prohry. Hlavním cílem je dlouhodobé vítězství, za tím účelem může být výhodná i krátkodobá prohra a nevýhodné krátkodobé vítězství. Krátkodobá prohra může vést k dlouhodobému vítězství, stejně tak krátkodobé vítězství může vést k dlouhodobé prohře. Jako když se v šachu obětuje figura, tak i politika může vyžadovat krátkodobé oběti. Myslím, že i morálku je třeba tady posuzovat z dlouhodobého hlediska. Z toho hlediska možná Benešův postoj vůči Mnichovu nebyl zrádný, ale geniální. Ale tak tomu asi nebylo. Také si myslím, že války a bitvy mohou asi být zjevné a skryté. Možná, že prohra ve zjevné bitvě může znamenat vítězství ve skryté bitvě. Někdy stačí ale vyhrát první bitvu a válka se nekoná, protivník vidí odhodlání a zalekne se. Já si myslím, že je lepší zkusit tu první bitvu a pak podle výsledků se rozhodnout jak dál, než se vzdát bez boje. Někdy ale bitvu nemusí někdo vyhrát, může skončit remízou. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247571
První bitva bývá dosti důležitá, to je jako když se dá první gól ve fotbale, dodá to sebevědomí a určí další ráz hry. Okolo Mnichova to bylo celé jako karetní hra, při které se blafovalo, a my karty na stůl položili předčasně. Hitler tady byl bezpochyby silný hráč. V politice rozhodují silní hráči, dobří karetní hráči. Je třeba na to mít nadání. V kartách je třeba vyhrát, nemalou úlohu v tom hraje používání fint, vzájemná podpora hráčů, držení vysokých karet a přebíjení jimi ostatních, mít v rukou trumfy a ty ve správnou chvíli použít, přitom zbavování se nízkých karet, aby v rukou nezůstala poslední karta tak zvaný Černý Petr. A v politice je tomu zcela jistě obdobně. Panovník musí mít určité vlastnosti. Musí být silný, ne slabý, nese odpovědnost za národ. Nesmí být posera, musí mít vizi a charisma, umění se spojovat s jinými i dělat intriky, musí být bojovník, ne hned utíkat z boje. Někteří na to nemají schopnosti. Bitva nemusí znamenat rozhodnutí války, pokud lze pokračovat v boji. Podíváme-li se do historie tak bitva na Bílé hoře netrvala ani dvě hodiny, ale svými následky rozhodla o osudu českého národa na tři století. Podle všeho ale bylo možno pokračovat v boji, stavovské vojsko nebylo úplně zničeno a z Moravy se blížila značná pomoc. Praha se mohla bránit. Ale vůdcové povstání neučinili ani pokus o další odpor. Zbaběle uprchli a vydali Prahu bez boje. Důležité je české národní sebevědomí, to se získává většinou v bojích a dosaženými úspěchy. Například husitství svým vítězným boje proti cizím nepřátelům je velmi posílilo. Později národní sebevědomí posilovalo snahu postavit se Němcům. Velký význam na toto sebevědomí měl vznik Československé republiky. V době Mnichova měla armáda určitě velké sebe100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247571