Augustin Veliký, který se v té chvíli probíral stránkami notesu v černých ošoupaných deskách a brnkal si přitom neslušně tužkou o zuby, se potěšeně pousmál. Gréta zřejmě odpoledne nepromarnila. Veliký s Jozífkem samozřejmě také ne, byť seděli v lokále a popíjeli vermut střídavě s kávou a ďábelskými topinkami. Nenápadně přitom totiž sledovali strejce u piva na stojáka, vyptávali se Tumla, kdo byl ten a kdo byl onen, Veliký si dělal poznámky do notesu a svůj zájem o hosty kamuflovali hraním žolíků. Když se tomu Tuml podivoval v domnění, že je hra rozptyluje, vysvětlili mu, že si nejlíp navzájem srovnají své postřehy, když se snaží sestavit pár tercek. Samozřejmě se k problému vraceli i tehdy, když se ve hře objevila piková dáma. „Vida ji, potvoru…“ mumlali. Případně: „Safra, už jsem zase nalíz Matyldu.“ „To se podívejme,“ řekl Veliký, když Gréta rozložila mapu. „Tady se to i v tehdejším Československu jmenovalo Grabendorf. Zámek se jmenoval Grabenstein. Není divu, že to Sudeťáci brali jako svoje území, když se jim to republika ani nepokoušela přejmenovat. Ten zámek je odtud asi čtyři kilometry; zítra tam vyrazíme.“ „Už se těším, jak tam najdeme Matyldu Grábnštejnovic, která nás pozve na kafe,“ řekl Smetana. „Černé.“ „Tam těžko někoho najdete,“ ozvalo se najednou za nimi. „Dobrý večer… neposlouchal jsem schválně.“ Zvedli oči od mapy. U stolu stál rýbrcoul a cenil na ně v úsměvu bělostný chrup. „Koukám, že vás zajímá okolí,“ pokračoval. „No jo… je to tu pěkné, ale ne zrovna bezpečné. Je to divný kraj a vždycky divný byl.“ „Sedněte si k nám, pane nadlesní,“ pozval ho Jozífek. „Povězte nám o tom něco.“ „A copak vás zajímá?“ „Tak třeba zámek,“ řekl Veliký. „Ta pověst o něm, co je támhle vyvěšená… a tak.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247500
„No, víte…“ Lesník pověsil na věšák svůj myslivecký klobouk se sojčím pírkem i brašnu, kterou měl přes rameno, a přisedl na volnou čtvrtou židli, „zámek jsem nejlíp znával za války. On je to spíš jen zámeček; dvě křídla, ne moc dlouhá. Dvě poschodí, podloubí s terasou a věž. To je nejstarší část stavby. Bývalo tam hezky, ale za války nic pro obyčejné lidi. Němci tam posílali na doléčení raněné důstojníky. Já tam občas chodil, byl jsem tu vlastně už před válkou jako adjunkt, revír jsem dobře znal… Jsem nějaký Miltner – zdejší fořt, jak se dřív říkávalo.“ „To je slečna Hornová,“ řekl Jozífek. „Sochařka. Já jsem malíř Smetana. A tady – pan Veliký.“ Miltner se pousmál jako každý při téhle příležitosti; Veliký byl prostě veliký. „Taky od kumštu?“ „Kdepak. Důchodce.“ „Nějak brzo, ne?“ „Já vypadám mladší,“ řekl Veliký. „Takže vy jste tu byl i po Mnichovu, pane nadlesní? Zůstal jste tady…?!“ „Inu, víte… po tátovi jsem Němec. Otec byl sedlák… Místní statek, kde je dnes zemědělské družstvo, byl náš. Neříkám, že jsem o to stál, pro mě byl revír všecko… Tenkrát v osmatřicátém jsme se museli rozhodnout tak, nebo tak. To první znamenalo nechat tady všecko, přesněji prakticky všecko; a já revír opustit nechtěl. Vy z města to nemusíte pochopit; ale pro mě ten les, revír, o který jsem se staral, byl mnohem víc domov než ten statek. Tehdy jsme navíc nemohli vědět, že další světová válka je na spadnutí. Věřili jsme, že Hitler je mírotvorce… tak jsme zůstali – jako Němci. Otec nakonec musel na východní frontu a mně to taky hrozilo… ale už k tomu nedošlo, válka skončila. Potom jsme dlouho marně čekali, kdy se otec vrátí…“ Povzdychl si. „No, nevrátil se. Matka je v domově důchodců v Zelenicích, už je hodně stará a paměť jí neslouží…“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247500
„A po osvobození… nechtělo se vám do Německa?“ zeptala se Gréta. „Slečno… táta byl Němec, ale já jsem po mamince. Budiž, Sudeťák. Ale jinak Čech. Co bych asi tak dělal v Německu? Zvlášť když mě tady nechali, po tom, co si mě prověřili. Mohl jsem dělat dál svou práci…“ „Přišel jste o statek,“ řekl Veliký. „Čert ho vzal.“ Mávl rukou. „Mně na něm nikdy moc nezáleželo. Zemědělství není les – i když by se laikovi mohlo zdát, že to k sobě má blízko.“ „Ale po válce to tu přece obsadila armáda, ne?“ „To jistě; ale lesní správa nad tím stejně měla něco jako dozor. Samozřejmě jsme věděli, kdy jsou tam nějaké ty střelby, cvičení… a tak. To nám vždycky ohlásili. Ale když se tam nic nebezpečného nedělo, procházeli jsme to a kontrolovali.“ „Bylo vás na to víc?“ „Samozřejmě, revír je mnohem větší, než byl vojenský újezd; patří k němu i obory se zvěří, lesní školky, místa, kde se těží… O to se starají další.“ Zhluboka se napil piva, které před něj bez řečí postavil gorilí vrchní s akademickým vzděláním. „Ale vy jste se zajímali o zámeček.“ „Říkal jste, že tam za války bylo sanatorium,“ připomněl mu Veliký. „Nebo ozdravovna…?!“ „Obojí. Měl jsem tam občas co jednat se správcem, nějaký Tischler… kvůli dřevu a podobně; někdy si taky některý pan důstojník chtěl vystřelit – na černou, na vysokou… Koncem války už v zámečku žádné šarže nebyly, fronta se blížila a v lesích byli partyzáni. Věděl jsem o nich a nechal jsem si to pro sebe; možná mi to taky pomohlo, když si mě po válce prověřovali. Ale já opravdu neměl zájem ty lidi prozradit – věděl jsem ledacos, třeba i od těch oficírů, a už dávno mi bylo jasné, že jsme se nechali oklamat – Henleinem, Goebbelsem, Hitlerem… a tím vším.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247500