KONEC EVROPY Němečtí konzervativci často haněli levicové odpůrce napojení na Západ jako skryté komunisty či jejich sympatizanty. Ale mnoho Němců, kteří takové postoje vyjadřovali, tak činilo z upřímného přesvědčení, že politika neutrality, nebo přinejmenším smířlivější politika vůči Sovětskému svazu, je v nejlepším zájmu Německa i světového míru. Jedním takovým byl Willy Brandt. Jako mladý socialistický novinář, který za války uprchl do Švédska, měl bezvadné protinacistické renomé, na rozdíl od mnoha konzervativců, kteří později zpochybňovali jeho vlastenectví. Nedělal si navíc o komunistech žádné iluze – viděl, jak mnoho z nich odsuzovalo sociální demokraty z doby Výmarské republiky jako „sociální fašisty“, a vysmívalo se tak protihitlerovské lidové frontě. Coby starosta Západního Berlína Brandt hlasitě protestoval proti stavbě zdi a marně naléhal na Američany, Brity a Francouze, aby toto hrubé porušení dohod mezi Východem a Západem zaručujících volný pohyb v celém městě zarazili. „Dostali jsme se do stavu očividného vydírání,“ napsal v otevřeném dopise odsuzujícím západní impotenci tváří v tvář sovětské agresi. Brandtova nová východní politika (označovaná takto kvůli odlišení od dřívější Adenauerovy politiky, která znamenala navázání diplomatických vztahů se Sovětským svazem) se do velké míry zrodila z tohoto pocitu bezmocné rezignace ze západní neschopnosti a z „přesvědčení“, jak píše německý historik Hans Peter Schwarz, že „klíč ke znovusjednocení drží Moskva“.43 Když se v roce 1969 stal prvním sociálnědemokratickým kancléřem SRN, zavedl Brandt sérii opatření s cílem zmírnit napětí mezi Západním Německem a východním blokem. V roce 1970 uzavřel s Moskvou dohodu o zaplacení výstavby plynovodu přivádějícího plyn ze Sovětského svazu, čímž položil základ současné energetické závislosti na Rusku. Téhož roku Brandtovi vydobylo mezinárodní uznání jeho slavné pokleknutí u památníku obětem povstání ve varšavském ghettu – jímž vyjádřil lítost jménem státu, jehož mnozí občané nechtěli, aby se jim minulost připomínala – a porota Norského Nobelova výboru mu za to v roce 1971 udělila Nobelovu cenu míru. Když o rok později podepsal smlouvu uznávající svrchovanost NDR, ukončil tím Brandt dvacet pět let trvající západoněmeckou diplomatickou izolaci Východního Německa. Obdobně významná jako tyto diplomatické iniciativy byla i změna rétoriky SPD. Brandtova východní politika, zbavená důrazného antikomunismu z jeho dřívější kariéry, vytvořila v německé kultuře, akademických kruzích i médiích prostor, do nějž se postupně vkradla morální rovnocennost mezi Východem a Západem. Kritika Sovětského svazu a jeho satelitů se stále více stávala zapovězeným tématem, a kdo mluvil o porušování lidských práv těmito režimy, vysloužil si
100
KONEC EVROPY.indd 100
22.5.2018 22:03:11 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247464