„Chodívají si sem hrát,“ řekla tiše. „A lidi jim ani moc nevadí. Už si na ně zvykli. Ale musíme být zticha.“ „Ty asi trávíš hodně času takhle venku, co?“ „Pořád je na co se dívat.“ Nespouštěla oči z řeky. V jeho přítomnosti se cítila podivně a nedokázala říct, zda je to bušení srdce příjemné. „Je to asi hodně jiné než v Los Angeles.“ „To určitě.“ V tomhle období života představovalo Los Angeles pro Noaha celý svět. „Ale tady to není špatný. Víš, naše máti je do přírody hrr. Pořád zachraňuje velryby, hnízdiště sov nebo tak. Vážně tím žije.“ „Kdyby bylo takových lidí víc, nemuseli bychom nic zachraňovat.“ Řekla to s takovým zápalem, že se musel usmát. „To ona tvrdí taky. Ale já s tím mám trochu problém. Mně by stačil i park s basketbalovým hřištěm.“ „Tak tos asi nikdy nebyl na rybách.“ „A proč?“ vyslal k ní takový úsměv, že se jí srdce rozbušilo o něco silněji. „Stačí zajít do McDonalda a dát si rybí sendvič.“ „Pitomost.“ „Hele? Pitomost je spíš napíchnout bezbranného červa na háček a utopit ho, abys dostala nějakou krásnou, lesklou rybičku.“ Potěšilo ho, jak dospěle a pobaveně se usmála. „To je hrůza.“ „Ne, to je umění,“ opravila ho a chvíli pozorovala jeho místo vody. „Není snad ve městě plno lidí, aut a smogu?“ „To jo.“ Lehl si a opřel se o lokty. „Proto se mi tam líbí. Pořád se tam něco děje.“ „To tady taky. Koukni.“ Zapomněla na rozpaky a dotkla se dlaní jeho kolena. Proti proudu zvesela plaval párek bobrů. Jejich mokré hlavy se leskly, jak kolem sebe vířili vodu, prozářenou sluncem. V tu chvíli se na druhé straně řeky zvedla volavka a majestátně jim přelétla nad hlavou a na chvíli je zastínila silnými křídly. „Žes tohle ve městě nikdy neviděl?“ „To asi ne.“ Radoval se z pohledu na bobry. Byli vážně rozkošní, jak kolem sebe šplíchali a převraceli se na záda. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247133
„Ty o mé matce víš.“ Noah prudce vzhlédl. Znovu upřeně pozorovala vodní hladinu. Doufal, že se jí bude moci zeptat na spoustu věcí, pokud dostane příležitost. Ale teď, když mu ji sama nabídla, to nedokázal. Byla přece jen ještě malá. „Jo. Hrozná věc.“ „A viděl jsi ji někdy ve filmu?“ „Jasně. Mockrát.“ Olivie stiskla rty. Musela to vědět a on jí určitě odpoví. Snad s ní nebude zacházet jako s děckem, co potřebuje ochranu. „A jaká byla?“ „Copak jsi žádný její film neviděla?“ Když zavrtěla hlavou, ošil se a přemýšlel, co na to říct. Nejlepší odpověď, říkala jeho matka, byla často prostá pravda. „Moc dobrá. Já mám teda radši akční filmy, ale v televizi jsem se na ni díval. Byla vážně krásná.“ „Já nemyslím, jak vypadala,“ vyhrkla skoro uraženě, „ale jaká byla herečka.“ „No, výborná. Člověk jí uvěřil. O tom to přece celé je.“ Olivie se uvolnila. „Ano,“ přikývla, „odešla odsud, protože chtěla hrát. Potřebovala jsem vědět, jestli byla dobrá. ‚Člověk jí uvěřil,‘“ zašeptala si pro sebe, jako by si tu větu chtěla navždy zapamatovat. „Tvůj otec… on sem přijel kvůli mně. Je to moc prima člověk. Měl bys to vědět. Máš rodiče, kteří se dokážou starat o druhé.“ Pak vyskočila. „Zajdu pro ně, aby se taky podívali na bobry, než půjdeme dál.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247133
Noah Na pravdu musejí být vždy dva – jeden, co mluví, druhý, co poslouchá. Henry David Thoreau
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247133