98
Liz Lawlerová
•
z at í m c o j s i s pa l a
Když se rozvzlykala, připravilo ji to o dech. Ani nevěděla, že se dveře auta otevřely a že se k ní natáhly pomocné ruce. Nevšimla si, že ji odvedly nahoru do bytu, kolem ramen jí přehodily přikrývku a do dlaní vložily teplý hrníček. Teprve horký sladký čaj ji přiměl k tomu, aby si začala všímat okolí. Jen kousek od ní postával Greg Turner a nervózně ji pozoroval. Vlnité vlasy mu zplihly deštěm a ramena kožené bundy měl promočená. Poprvé jí nepřipadal tak nepřátelský. „Za tohle se moc omlouvám. Později si s nimi o tom promluvím. Myslím, že úplně zapomněli, že vás posadili na zadní sedadlo jednoho našeho vozu.“ Alex se zachvěla vlivem tepla, které se jí začalo šířit z dlaní do celých paží. V podzemním parkovišti byla vždycky zima, a protože tam musela prosedět několik hodin, celá ztuhla. „Nedokázala jsem ji zachránit,“ zašeptala. „Připadala jsem si jako na válečném poli. Pořád jí tekla krev, a já jsem s tím nemohla nic dělat.“ „Lidi ze sanitky říkali, že utrpěla těžká poranění. Myslím, že za těch podmínek by s tím nic nesvedl vůbec nikdo.“ „Ale já jsem doktorka!“ vykřikla. „Tohle je přece moje práce! Zachraňuji životy! Měla jsem udělat víc. Měla jsem jednat rychleji. Zavést drenáž hrudníku. Uvolnit dýchací cesty dřív, než se udusila vlastní krví!“ „Jsem si jistý, že jste udělala všechno, co jste mohla,“ namítal konejšivě. Pak dodal: „Budeme potřebovat vaši úplnou výpověď. Čím dřív, tím líp.“ Na rukou, v nichž svírala hrneček s čajem, viděla Alex zaschlou krev kolem nehtů, a jak se jí pomalu uvolňovalo ztuhlé tělo, cítila její jakoby kovový pach. „Mohla bych se napřed vykoupat?“ Zaváhal, ale potom ustoupil. „Jistě. Ale budeme potřebovat šaty, které máte na sobě.“ „Jsem podezřelá, co? Myslíte si, že jsem ji přejela já, že?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247131
99
Liz Lawlerová
•
z at í m c o j s i s pa l a
Zavrtěl hlavou. „Takový je předepsaný postup. Na šatech vám mohly ulpět nějaké přenesené stopy. Byla to bezvýznamná prostitutka. Říkalo se jí ‚Obědová Lilly‘.“ Alex na něho pohlédla s opovržením. Pozvedl ruce, jako by chtěl naznačit, že on jí tak neříkal. „Lillian Armstrongová. Přátelé i my jsme ji znali jako Lilly. Přezdívku získala proto, že pracovala obyčejně jen přes den, kdy měla děti ve škole, protože žila bez manžela, který by se o ně mohl postarat přes noc.“ Alex uhodla, co byla ta žena zač, ale nechtěla o tom mluvit. Během let se potkala s mnoha takovými, jako byla Lilly, a věděla, že každá měla své důvody dělat to, co dělala. Nikdy je neodsuzovala, když se kvůli mastem a antibiotikům obracely raději na oddělení urgentního příjmu než na gynekologickou kliniku. A často jim právě ona dávala čaj poté, co jim ošetřili následky bití, kterého se jim občas dostávalo. Představovaly pro ni nemocný svět a její prací bylo léčit nemoci. „Mohla bych šaty nacpat do pytle na odpadky, co říkáte?“ Z kapsy bundy vytáhl dva velké plastové pytle. „Raději bych, abyste je vložila do tohohle.“ Alex se unaveně zvedla na nohy. „Zůstal tam otisk kola. Na saku měla otištěný vzorek pneumatiky.“ Turner se zamračil. „Kde na saku?“ „Napříč přes hrudník. Auto ji rozdrtilo.“ „Pohnula jste s ní, když jste k ní přišla?“ „Ovšemže ne!“ odsekla ostře. „Mohla mít poraněnou páteř!“ Prudce se rozdýchala a pak vypískla: „Omlouvám se, nechtěla jsem křičet.“ „To je pochopitelné. Máte za sebou těžký den.“ „Proč jste se mě na to ptal?“ zeptala se. „Proč jste si myslel, že jsem s ní mohla hýbat?“ Pokrčil rameny. „Jen mě to tak napadlo.“ Greg Turner na ni rozhodně nepůsobil dojmem člověka, kterého něco jen tak napadne, aniž by k tomu měl nějaký dů-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247131
100
Liz Lawlerová
•
z at í m c o j s i s pa l a
vod. Nepočítala ale s tím, že by jí ten důvod prozradil. Bude na to muset přijít sama, až se trochu sebere. Než za ním konečně zavřela dveře, bylo už jedenáct pryč. Požádal ji, aby se nazítří zastavila na bathské policejní stanici podat úplnou výpověď. Doufala, že ji nebude vyslýchat Laura Bestová. Tahle ženská na Alex upřela několik zkoumavých pohledů, zatímco seděla na zadním sedadle policejního auta, a tvářila se u toho odtažitě a chladně. Policisté stále ještě prohledávali parkoviště i jeho okolí. Slyšela několikrát klepat na dveře sousedů a věděla, že je budou vyslýchat, ale ani to v ní nevzbuzovalo důvěru, že by policie něco zjistila. Mají otisk pneumatiky, ale vsadila by se, že už nic dalšího. Jako domácí zvířátko, které hledá obvyklé místo ke spánku, i Alex se uchýlila na to svoje. Zády se opřela o stěnu v obýváku, zachumlala se do peřiny ovinuté kolem ramenou, a jako by znovu zaslechla poslední slova té ženy: „Chtěl hrát doktory…“ Až do té chvíle se domnívala, že zraněná nějak mluvila o ní – že je doktorka a že se ji pokouší zachránit. Ale co když mínila něco jiného, a co když mluvila o člověku, který ji srazil? Nějakýho doktora… Dejme tomu, že ten, kdo ji srazil, byl lékař; proč se ji nepokusil zachránit nebo nepřivolal sanitku? Je možné, že by to nějaký lékař nebo lékařka udělal nebo udělala záměrně? Nemohla za tím být stejná osoba, která se zaměřila na Alex? Tu ji ohromila příšerná myšlenka. Nepřipletla se pachateli Lillian Armstrongová nějak do cesty, když ji chtěl znovu napadnout? Ví snad, kde Alex bydlí? Chtěl hrát doktory… Slova Lillian Armstrongové mohla být jen chabým posledním pokusem umírající ženy vysvětlit, k čemu došlo. Alex se modlila, aby to byla pravda. Jinak tamten běhá pořád někde venku, stále je aktivní a ona vůbec nebyla nějakou výjimkou. Pořád si hraje na to, že je doktor, jenomže teď své oběti zabíjí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247131