„Záu… co?“ vyvalil jsem na ni oči. To slovo jsem slyšel snad poprvé v životě. „No, záušnici… skoro jako náušnice ale věší se to za ucho a může být i těžší. Nemám totiž propíchnuté uši,“ dodala na vysvětlenou a ukázala mi tu, co jí zbyla: „Takhle vypadá… Ale je to jen bižu, sice drahá, ale jen bižu.“ Nakonec jsem se opřel o zídku, ze které na mě spadla ta holka, Emilka – tak se jmenovala. Taky jsem se jí představil a chvíli jsme si povídali o všem možném. Řekla, že je fotografka, že zrovna zkouší nějakou novou digitální zrcadlovku, a právě fotografuje různé půdy, střechy, ozdobné štíty a arkýře. Ovšem nespadla na mě náhodou, to vlastně utíkala před rozezlenou ochrankou, protože pronikla na cizí pozemek, aby si prý mohla vyfotografovat stylově opravená renesanční okna. V tu chvíli mi to ale ještě nedocvaklo. Telefonní číslo mi dala sama od sebe. Zdála se mi víc než sympatická. Tvrdila, že ta navštívenka je její vlastnoruční výroba, na takové malé plastové kartičce, napodobující staré pohlednice. Po chvíli jí to nedalo, rozloučila se slovy, že musí ještě udělat pár obrázků, ale s příslibem, že se za chvilku vrátí, jestli tedy na ni počkám. A já měl pocit, že ji hrozně mrzí ztráta té záušnice a že ji zřejmě chce najít stůj co stůj. Tak jsem tam stál, střídavě si třel kolena a čekal. Vlastně, nechtěl jsem jí jen zatelefonovat… Po chvilce se mi to čekání zdálo dlouhé a tak jsem se vydal směrem, kterým šla před chvílí i Emilka. Po zdolání mírné zátočiny, s berlemi mi to šlo čím dál hůř, mě praštila do očí okna. Nově rekonstruovaná renesanční okna měla jediná budova v téhle ulici, a to 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247112
ta, kde sídlila Horbudkova právnická firma. To mě trochu znervóznilo… Opatrně jsem se rozhlédl. Každého potenciálního klienta by udivilo, jaké množství leštěných a v mosazi vyvedených firemních cedulí je vyvěšeno vedle vchodu, soudě podle jejich počtu tu sídlilo nejméně čtyřicet firem. Vstoupil jsem do průjezdu bočními dveřmi. Nikdo mě nezastavil, protože kamrlík pro vrátného byl prázdný. Doslova, nebylo v něm vůbec nic, ani stůl, ani židle, prostě nic, prázdná místnost, čerstvě vymalovaná bílým primalexem, všude to ještě smrdělo barvou a zářilo čistotou. Malíři asi právě ukončili část obnovy objektu a vyklidili prostory. Uprostřed průjezdu, taktéž čerstvě natřeném, stála šedá dodávka, obyčejný Tranzit, čelem k výjezdu na ulici. Nestála tu dlouho, motor byl ještě vlažný, to jen jsem si sáhnul na kapotu. V rohu u vrat, pod spínačem otevíracího mechanismu, stály opřeny dva, asi metrové, dřevěné hranoly, docela dost odřené. Právě tady mě ten zpropadený nakladatel vyhodil… Už-už jsem chtěl vstoupit druhými vraty do dvorany, když jsem zaslechl nějaké tlumené hlasy, které se přibližovaly. Sotva jsem se stihl vrátit před auto a přikrčit se před motorem. „…tos ji musel tak tlouct? Co teď s ní?“ Slyšel jsem rozčilený hlas toho samého chlápka, Melichara, který tehdy peskoval Horbudku za to, kolik čaje mi to nalil. Klapla klika, otevřely se zadní dveře dodávky. „Naložím ji a pak vysypu na nějaký benzíně nebo za Prahou. Nemusíte se ničeho obávat.“ Druhý hlas jsem neznal.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247112
„Spíš bys ji měl odvést do nemocnice,“ zabručel ten první. „Pošlu sem Vejvaru, aby hned jel, už i tak máme zpoždění. Ještě že Vejr dovezl ten zbytek.“ „Jasně šéfe,“ slyšel jsem toho druhého, a když klaply, tak zavrčel: „Jo Vejvara, ten zase někde žere… to si s tou kočičkou trošku pohraju.“ Uchopil jsem jeden z urostlých hranolů a odložil berle na jeho místo. Kolena mě stále pobolívala, ale belhavě jsem obešel auto. V otevřených dveřích vozidla stál nějaký zavalitý chlap. Emilka ležela bez ducha mezi nějakými barely a on se jí snažil rozepnout kalhoty. Zatmění se tentokráte nekonalo. S rozmyslem jsem ho praštil hranolem mezi uši a chlapík se svalil dovnitř za jeden stříbřitě vyleštěný barel. V autě ležely čtyři, vždy dva a dva vedle sebe, vypadaly jako sudy na pivo, ale rozměrově menší a blyštěly se novotou. Zakrvácený hranol skončil uvnitř auta. Ema měla na čele pořádnou podlitinu a pár šrámů i na krku. Ale dýchala, byť přerývavě. Vytáhnul jsem ji a položil na zem. Dostat násilníka do auta byl kumšt, protože mu pořád ještě trčely ven nohy a já se nechtěl potřísnit jeho krví. Nedařilo se mi ho vtáhnout dovnitř, tak jsem chtěl posunout jeden z barelů a udělat si trochu místa. K mému překvapení nejenže jsem sud neuzdvihnul, ale ani s ním nedokázal nijak pohnout. Nakonec jsem mu nastrčil nohy přímo za dveře, které jsem s nadlidským úsilím dovřel. Se stejně nezměrným úsilím jsem vyvlekl Emilku ven. Musel jsem jí svázat ruce šátkem, který měla na krku a přehodit si ji přes záda. Nezdála se těžká, ale na ulici, při chůzi s berlemi a nákladem se 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247112